Informace od učitelek češtiny

MENU

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

OTCOVI MATČINY

OBSAH

Pravopis přídavných jmen přivlastňovacích

Největší problémy v pravopise dělají přídavná jména přivlastňovací podle vzoru otcův v množném čísle. Pokud se jedná o přivlastňovací přídavné jméno rodu mužského životného podle vzoru otcův, píše se v 1. pádě množného čísla koncovka -i (například otcovi psi). Ve 4. pádě množného čísla je pak koncovka -y (například pro otcovy psy).

pády

Rod mužský životný

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Otcův pes

Otcovi psi

2. pád

Otcova psa

Otcových psů

3. pád

Otcovu psu

Otcovým psům

4. pád

Otcova psa

Otcovy psy

5. pád

Otcův pse

Otcovi psi

6. pád

Otcově / otcovu psu

Otcových psech

7. pád

Otcovým psem

Otcovými psy

přivlastňovacích přídavných jmen rodu mužského neživotného podle vzoru otcův se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -y (například otcovy stroje).

pády

Rod mužský neživotný

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Otcův stroj

Otcovy stroje

2. pád

Otcova stroje

Otcových strojů

3. pád

Otcovu stroji

Otcovým strojům

4. pád

Otcův stroj

Otcovy stroje

5. pád

Otcův stroji

Otcovy stroje

6. pád

Otcově / otcovu stroji

Otcových strojích

7. pád

Otcovým strojem

Otcovými stroji

přivlastňovacích přídavných jmen ženského rodu podle vzoru otcův se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -y (například otcovy ženy).

pády

Rod ženský

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Otcova žena

Otcovy ženy

2. pád

Otcovy ženy

Otcových žen

3. pád

Otcově ženě

Otcovým ženám

4. pád

Otcovu ženu

Otcovy ženy

5. pád

Otcova ženo

Otcovy ženy

6. pád

Otcově ženě

Otcových ženách

7. pád

Otcovou ženou

Otcovými ženami

přivlastňovacích přídavných jmen středního rodu podle vzoru otcův se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -a (například otcova města).

pády

Rod střední

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Otcovo město

Otcova města

2. pád

Otcova města

Otcových měst

3. pád

Otcovu městu

Otcovým městům

4. pád

Otcovo město

Otcova města

5. pád

Otcovo město

Otcova města

6. pád

Otcově / otcovu městu

Otcových městech

7. pád

Otcovým městem

Otcovými městy

přivlastňovacích přídavných jmen rodu mužského životného podle vzoru matčin se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -i (například matčini muži). Ve 4. pádě množného čísla se píše -y (pro matčiny muže).

pády

Rod mužský životný

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Matčin pes

Matčini psi

2. pád

Matčina psa

Matčiných psů

3. pád

Matčinu psu

Matčiným psům

4. pád

Matčina psa

Matčiny psy

5. pád

Matčin pse

Matčini psi

6. pád

Matčině / matčinu psu

Matčiných psech

7. pád

Matčiným psem

Matčinými psy

přivlastňovacích přídavných jmen rodu mužského neživotného podle vzoru matčin se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -y (například matčiny stroje).

pády

Rod mužský neživotný

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Matčin stroj

Matčiny stroje

2. pád

Matčina stroje

Matčiných strojů

3. pád

Matčinu stroji

Matčiným strojům

4. pád

Matčin stroj

Matčiny stroje

5. pád

Matčin stroji

Matčiny stroje

6. pád

Matčině / matčinu stroji

Matčiných strojích

7. pád

Matčiným strojem

Matčinými stroji

přivlastňovacích přídavných jmen rodu ženského podle vzoru matčin se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -y (například matčiny písně).

pády

Rod ženský

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Matčina žena

Matčiny ženy

2. pád

Matčiny ženy

Matčiných žen

3. pád

Matčině ženě

Matčiným ženám

4. pád

Matčinu ženu

Matčiny ženy

5. pád

Matčina ženo

Matčiny ženy

6. pád

Matčině ženě

Matčiných ženách

7. pád

Matčinou ženou

Matčinými ženami

přivlastňovacích přídavných jmen rodu středního podle vzoru matčin se píše v 1. pádě množného čísla koncovka -a (matčina města).

pády

Rod střední

Jednotné číslo

Množné číslo

1. pád

Matčino město

Matčina města

2. pád

Matčina města

Matčiných měst

3. pád

Matčinu městu

Matčiným městům

4. pád

Matčino město

Matčina města

5. pád

Matčino město

Matčina města

6. pád

Matčině / matčinu městě

Matčiných městech

7. pád

Matčiným městem

Matčinými městy

Zdroj: Cvičení na přídavná jména

Přídavná jména přivlastňovací

Přídavná jména přivlastňovací se skloňují tedy podle vzorů otcův a matčin. Přivlastňovací přídavná jména se poznají podle toho, že se na ně ptáme otázkou: ČÍ JE TO?

Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu mužského životného i neživotného v čísle jednotném i množném podle vzoru otcův:

PÁD

JEDNOTNÉ ČÍSLO

MNOŽNÉ ČÍSLO

1. pád

Otcův pes, otcův dům

Otcovi psi; otcovy domy

2. pád

Otcova psa, otcova domu

Otcových psů, otcových domů

3. pád

Otcovu psu, otcovu domu

Otcovým psům, otcovým domům

4. pád

Otcova psa; otcův dům

Otcovy psy, otcovy domy

5. pád

Otcův pse, otcův dome

Otcovi psi, otcovy domy

6. pád

O otcově (/u) psu; o otcově (/u) domu

O otcových psech, o otcových domech

7. pád

S otcovým psem, s otcovým domem

S otcovými psy, s otcovými domy

Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu mužského životného i neživotného v čísle jednotném i množném podle vzoru matčin:

PÁD

JEDNOTNÉ ČÍSLO

MNOŽNÉ ČÍSLO

1. pád

Matčin pes, matčin dům

Matčini psi, matčiny domy

2. pád

Matčina psa, matčina domu

Matčiných psů, matčiných domů

3. pád

Matčinu psu, matčinu domu

Matčiným psům, matčiným domům

4. pád

Matčina psa, matčin dům

Matčiny psy, matčiny domy

5. pád

Matčin pse, matčin dome

Matčini psi, matčiny domy

6. pád

O matčině (/u) psu, o matčině (/u) domu

O matčiných psech, o matčiných domech

7. pád

S matčiným psem, s matčiným domem

S matčinými psy, s matčinými domy

Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu ženského v čísle jednotném i množném podle vzoru otcův:

PÁD

JEDNOTNÉ ČÍSLO

MNOŽNÉ ČÍSLO

1. pád

Otcova kočka

Otcovy kočky

2. pád

Otcovy kočky

Otcových koček

3. pád

Otcově kočce

Otcovým kočkám

4. pád

Otcovu kočku

Otcovy kočky

5. pád

Otcova kočko

Otcovy kočky

6. pád

O otcově kočce

O otcových kočkách

7. pád

S otcovou kočkou

S otcovými kočkami

Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu ženského v jednotném a možném čísle podle vzoru matčin:

PÁD

JEDNOTNÉ ČÍSLO

MNOŽNÉ ČÍSLO

1. pád

Matčina kočka

Matčiny kočky

2. pád

Matčiny kočky

Matčiných koček

3. pád

Matčině kočce

Matčiným kočkám

4. pád

Matčinu kočku

Matčiny kočky

5. pád

Matčina kočko

Matčiny kočky

6. pád

O matčině kočce

O matčiných kočkách

7. pád

S matčinou kočkou

S matčinými kočkami

Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu středního v jednotném a množném čísle podle vzoru otcův:

PÁD

JEDNOTNÉ ČÍSLO

MNOŽNÉ ČÍSLO

1. pád

Otcovo kolo

Otcova kola

2. pád

Otcova kola

Otcových kol

3. pád

Otcovu kolu

Otcovým kolům

4. pád

Otcovo kolo

Otcova kola

5. pád

Otcovo kolo

Otcova kola

6. pád

O otcově kole, o otcovu kolu

O otcových kolech

7. pád

S otcovým kolem

S otcovými koly

Skloňování přídavných jmen přivlastňovacích rodu středního v jednotném a množném čísle podle vzoru matčin:

PÁD

JEDNOTNÉ ČÍSLO

MNOŽNÉ ČÍSLO

1. pád

Matčino kolo

Matčina kola

2. pád

Matčina kola

Matčiných kol

3. pád

Matčinu kolu

Matčiným kolům

4. pád

Matčino kolo

Matčina kola

5. pád

Matčino kolo

Matčina kola

6. pád

O matčině kole

O matčiných kolech

7. pád

S matčiným kolem

S matčinými koly

Zdroj: Přídavná jména

Rodokmen

Rodiče:

otec Jakub V.

matka Marie de Guise

Sourozenci:

vlastní:

Jakub

Robert

nevlastní:

Robert Stewart, 1. Hrabě z Orknejí

Jan Stewart z Darnley

Jakub Stewart, 1. vévoda Moray

A další

Prarodiče:

prarodiče z otcovy strany:

Jakub IV. a Markéta Tudorovna

prarodiče z matčiny strany:

Klaudius de Guise a Antoinette Bourbonská

Zdroj: Marie Stuartovna - pojmy

V závěru roku 1560 bylo tedy jasné, že Marie ve Francii již nadále nezůstane, neměla důvod a Skotsko potřebovalo její návrat. Odjezd z Francie nebyl ale vůbec jednoduchý, vždyť tu žila 12 let, zároveň tu měla i své blízké příbuzné z matčiny strany, kteří ji podporovali a ochraňovali. Francie byla místem, které Marie milovala, a kde se cítila šťastná. Zároveň chápala, že ve Skotsku ji nečeká žádná procházka růžovým sadem, naopak skotští protestantští lordi neskrývali odpor k věřící katolické královně. Dávali přednost raději anglické Alžbětě, kterou chtěli provdat za skotského protestantského hraběte, a tím z ní udělat skotskou královnu, což i v tehdejší době bylo protiprávní. Kromě nepřátelské šlechty čekal na Marii ve Skotsku i nepřátelsky naladěný nevlastní bratr James Stuartovec, hrabě z Moray.

Cestu do rodného Skotska měla Marie naplánovanou přes Anglii, tušila ale, že problém by mohla dělat anglická královna Alžběta, ale Marie věřila, že se Alžběta spokojí s tím, že Marie neměla v plánu vymáhat svůj nárok na anglický trůn, přestože se ho ale nehodlala otevřeně vzdát. Alžbětě ale tento Mariin obojaký přístup nevyhovoval, chtěla, aby se Marie jasně zřekla svého nároku. Když tedy Marie žádala o svolení, aby směla projet Anglií, tak Alžbětina kladná odpověď byla podmíněna tím, že se Marie zřekne svého titulu. Marie to považovala za urážku, měla pocit, že Alžbětě ustoupila dostatečně, vždyť od smrti manžela nepoužila titul anglické královny a také o povolení projet Anglií žádat nemusela. Vydala se tedy na cestu i bez povolení. Netušila, že nakonec Alžběta její cestovní povolení poslala, opozdilo se o dva dny.

Zdroj: Marie Stuartovna

Marie Antoinetta a její sourozenci

Prvním dítětem rodičů Marie Antoinetty byla dcera Marie Alžběta, která se narodila dne 5. února 1737, zemřela o tři roky později dne 7. června 1740.

Druhým dítětem byla dcera Marie Anna, která se narodila 6. října 1738. Tato arcivévodkyně se dožila 51 let (zemřela 19. listopadu 1789), v rodině ji nazývali Mariannou. Maria Anna mezi sourozenci nijak nevynikala, dobré vztahy měla s Marií Karolínou a s Marií Amálií, i s bratry Leopoldem a Maxmiliánem, s Marií Antoinettou ji dělil velký věkový rozdíl, a tak neměly sestry mnoho společného. Marie Anna se nikdy neprovdala, protože v roce 1757 prodělala tuberkulózu páteře, která způsobila zkřivené držení těla, v jehož důsledku Marii Anně vznikl hrb, tím se stala pro matčinu sňatkovou politiku nevhodnou. Marie Anna svůj život zasvětila pomáhání potřebným. Angažovala se při různých dobročinných příležitostech. Po smrti matky opustila Vídeň a žila v Klagenfurtu pod ochranou představené Alžbětinek. Arcivévodkyně se nestala sice jeptiškou, ale přijímala jejich duchovní cvičení.

Třetím dítětem rakouské královny byla Marie Karolína, která se narodila 12. ledna 1740, malá arcivévodkyně se ale dožila jen svých prvních narozenin, zemřela dne 25. ledna 1741.

Po třech dcerách konečně slavilo dne 13. března 1741 Rakousko narození syna arcivévody Josefa II. Habsbursko-Lotrinského. Za život se oženil dvakrát, první manželkou se mu stala milovaná Isabela Parmská, s níž strávil tři roky, během nichž se neúspěšně snažil získat její lásku. Spolu s Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která zemřela v sedmi letech na zápal plic a Kristýnu, která zemřela dokonce hned druhý den po porodu. Po smrti manželky se jako císař musel oženit, aby měl konečně mužského potomka, manželku mu zvolila matka, vybrala jeho sestřenici druhého stupně Marii Josefu Bavorskou. Josef svou druhou manželku ale nemiloval, dokonce jejich manželství nebylo pravděpodobně nikdy naplněno. Josef II. zemřel bez mužského potomka 20. února 1790 ve věku 48 let.

Další sestrou, s níž o mnoho mladší Marie Antoinetta nevycházela, byla Marie Kristýna, která se narodila 13. května 1742. Marie Kristýna byla odmalička oblíbencem obou rodičů. Matka ji rozmazlovala a i otec jí věnoval větší pozornost než jiným dcerám. Sourozenci včetně Marie Antoinetty na ni velmi žárlili, vadilo jim, že se k nim chová povýšeně, nelíbilo se jim ani, že ji rodiče neustále chválí, jak je hezká a talentovaná. Láska Marie Terezie k této dceři byla tak obrovská, že ji dokonce matka dovolila provdat se za muže, do něhož byla Marie Kristýna zamilovaná. Bylo to poprvé i naposled, kdy Marie Terezie dovolila některému svému dítěti uzavřít sňatek z lásky. Jejím vyvoleným se stal Albert Sasko-Těšínský. Marie Kristýna zemřela ve věku 56 let dne 24. června 1798.

Další sestrou byla Marie Alžběta, která se narodila 13. srpna 1743. Jako dítě velmi milovala žerty, navíc také ráda s muži v jejím okolí koketovala. Přestože byla považována za nejkrásnější arcivévodkyni, její krása ale byla zničena neštovicemi, a tak zůstala neprovdána a po smrti matky se uchýlila do Ústavu šlechtičen v Innsbrucku, kde se také stala abatyší.

Druhým synem se stal Karel Josefdne 1. února 1745. Karel Josef byl od mali

ka považován za bystrého a šarmantního chlapce, který byl oblíbený u obou svých rodičů. Marie Terezie pro něj naplánovala budoucnost v Toskánském velkovévodství. Karel Josef ale zemřel na pravé neštovice ve věku 15 let dne 18. ledna 1761. V době smrti byl již matkou zasnouben s Marií Ludovikou Španělskou.

Dalším rakouským královským potomkem se stala dne 26. února 1746 Marie Amálie. Marie Amálie byla jednou z oblíbených sester Marie Antoinetty, s níž měla blízký vztah a zůstala s ní v kontaktu i po svatbě. Marie Amálie se zamilovala do vévody Karla Zweibrückenského, který dokonce požádal o její ruku, ale Marie Terezie ke svatbě nedala souhlas. S Marií Amálií měla vlastní plány, zasnoubila ji s Ferdinandem Parmským, který se nemohl Marií Amálii rovnat inteligencí. Marie Amálie měla několik dětí (Karolínu, Ludvíka, Marii Antonii, Šarlotu) a zemřela ve věku 58 let dne 18. června 1804.

Petr Leopoldse narodil 5. května 1747 a po smrti svého bratra Karla Josefa se stal manželem jeho snoubenky Marie Ludoviky a usídlil se v Toskánském velkovévodství, které mělo také náležet Karlu Josefovi. Petr Leopold mě se svou manželkou 16 dětí a z toho bylo 12 synů. Později se stal také římským císařem, králem uherským a českým známým jako Leopold II. Nakonec zemřel 1. března 1792 ve věku 44 let.

V roce 1748 čekala Marie Terezie další dítě, ale to se narodilo 17. záři 1748 mrtvé, jednalo se o dceru, pro niž matka vybrala jméno Marie Karolína(již druhá dcera tohoto jména).

Dne 4. února 1750 se narodila další dcera rakouské královny Johana Gabriela. Ani Johana Gabriela nepatřila k oblíbencům královské matky, té se zdála příliš svéhlavá, i přesto jí našla vhodného snoubence, tím se stal sicilský král Ferdinand I., než ale došlo ke sňatku, tak Johana Gabriela podlehla pravým neštovicím ve věku 12 let dne 23. prosince 1762.

Dne 19. března 1751 se narodila Marie Josefa. Té se v rodině říkalo Seferl. Nepatřila mezi matčiny oblíbence, protože nebyla ani hezká, ale ani talentovaná. Marii Terezii navíc přišlo, že Seferl je hrubá a neustále šíří pomluvy. Výborný vztah měla se sestrou Marií Johanou, a těžce nesla její smrt. Po smrti sestry Johany se stala ona snoubenkou Ferdinanda Neapolského-Sicilského. Ale i ona podlehla pravým neštovicím dříve, než se vdala.

Dne 13. srpna 1752 se narodila Marie Karolína. V rodině jí ale přezdívali Charlotta. Mladá arcivévodkyně byla vychovávána se svou sestrou Marií Antonií, s níž ji pojil hezký vztah. Jejím manželem se stal Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský. Marie Karolína zemřela ve věku 62 let dne 8. září 1814.

Dne 1. června 1754 se narodil Ferdinand Karel. Už v dětství mu matka vybrala vhodnou manželku a to modenskou princeznu Marii Beatrici Ricciardu d´Este, s níž žil v Miláně. Ferdinand Karel zemřel dne 24. prosince 1806 ve věku 52 let.

Poslední královský potomek a jediný sourozenec mladší než Marie Antoinetta byl Maxmilián František, který se narodil 8. prosince 1756. Tím, že byl nejmladším synem, byl předurčen k duchovnímu životu. Byl velmistrem Řádu německých rytířů a münsterským biskupem. Zemřel 27. června 1801 ve věku 44 let.

Zdroj: Marie Antoinetta

Obsah díla

Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

1. Kapitola

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

2. Kapitola

Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se ustrojila, předla a přitom si zpívala. Asi hodinu potom, co vstala, šla nakrmit zvířata. Babička všechna zvířata velmi milovala, ale uměla se na ně i rozzlobit. Takhle se jednou rozzlobila na psy: Sultána a Tyrla, kteří přes noc zakousli deset malých káčátek. Babička si hned běžela stěžovat panu Proškovi, kterého to pobavilo, ale psy potrestal. Psi pak již nikdy domácím zvířatům neublížili. Když babička nakrmila zvířata, chodila budit Barunku, Jeníka a Vilémka. Chlapcům pomáhala i s mytím, ale nepomáhala jim s oblékáním, protože se v moderním oblečení nevyznala a často nevěděla kam, která část oblečení patří. Když byly děti ustrojeny, tak se společně pomodlily a šly na snídani. Potom babička často předla, v létě sedávala venku na lavičce pod lípou a v zimě ve své sedničce u kolovrátku. Chodila také s dětmi na procházku, při které často sbíraly byliny a potom je sušily. Byliny také získávaly od báby kořenářky, která chodila z Krkonoš. Děti se vždy těšily, až bába přijde, protože jim pak vyprávěla o Ribrcoulovi. Babička s dětmi také sedávala u potoku, kde si děti máchaly nohy a posílaly větvičky po vodě. Když někdy trhaly květiny, chodila k nim Viktorka a nosila jim také květiny. Viktorka byla bláznivá, s nikým nemluvila, chodila v otrhaném oblečení, žila v jeskyni v lese a ve dne v noci sedávala u splavu a zpívala. Děti měly o Viktorku starost, chtěly, aby žila s nimi a přály si, aby i Viktorce patřila krásná jasná hvězda.

3. Kapitola

Dům Proškových nebyl velký, ale byl velmi hezký. Před domem byla zahrádka, dům měl dvůr, uprostřed něhož rostla lípa a pod ní stávala lavička. Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna cesta vedla k sušírně, kde se na podzim sušívalo ovoce a ořechy, na tyto dobroty často tajně chodívali oba kluci. Vždy byli překvapení, jak to babička poznala. Kolem jejich domu často chodíval myslivec, kterého vždy babička zvala na návštěvu. Myslivec, i když měl práci, šel a někdy se u nich zapomněl. Kolem Starého Bělidla chodíval také mlynář, který si velmi rád tropil z dětí legraci. Další, kdo chodil kolem domu, byl panský hlídač, kterého se ale nejprve děti bály, protože jim služka Bětka řekla, že nosí v pytli neposlušné děti. Babička ale Bětce vyhubovala. Děti i tak neměly o hlídači dobré mínění, protože věděly, že krade. Z domu také někdy zahlédly kněžnu, které jezdila na koni po okolí. Večer za babičkou a dětmi chodila na návštěvu Kristla, dcera hospodských. Kristla byla velmi krásná.

Babička raději odcházela z domu, když měla přijít na návštěvu paní správcová, protože ji neměla ráda. Paní správcová byla namyšlená a pohrdala dobrotou babičky. Při první návštěvě jí totiž babička nabídla chléb a sůl, což vzbudilo u paní správcové pohrdání.

Jednou za rok se také na Starém bělidle objevil i kupec Vlach, od kterého paní Prošková mnoho kupovala. Babička v domě ráda vítala i olejkáře, dráteníka a žida. Do domu nepustila jen cikány, o které se sice postarala, dala jim najíst, ale hned je zase vyprovodila.

Velmi ráda měla ale celá rodina myslivce Beyera z Krkonoš. Ten měl velice rád Jeníka, kterého ostatní považovali za Lucipera. On by ho rád vzal k sobě do hor jako myslivce. Rád a hezky vyprávěl o životě myslivce v horách.

4. Kapitola

Každou neděli se babička vystrojila a vydala se do kostela na mši. Ze mše se pak vracela s lidmi z okolí. Děti na ní čekávaly a chodily jí naproti. Ona jim vždy z kostela něco přinesla, například jablíčko. Dětem se velmi líbilo, jak to babičce v neděli velice sluší. Někdy po obědě si přisedla k Barunce a nechávala si vískat vlasy, občas u toho také usnula. Odpoledne vzala děti a šly společně do mlýna, kde jim mlynářka připravila hostinu. Děti si tam hrávaly s mlynářovic Mančinkou a s dětmi Kudrnů. Kudrnovi byli chudou rodinou, ale dobře živenou, protože se nebáli jíst vrány, kočky a veverky. Mnoho lidí včetně paní mlynářové se jich proto štítilo. Zároveň ale také se paní mlynářová nebála tyto děti nakrmit. Jednou u nich kočku ochutnala i Mančinka, která si ale myslela, že je to zajíček. V létě si děti spolu hrály za stodolou, v zimě si hrály na peci. Někdy si hrály na rodinu a na školu. Při jedné návštěvě jim tam babička vyprávěla, jak dostala tolar od císaře Josefa. To se takhle vydala se svou kmotrou k Novému Plesu, aby tam prodaly vlněné houně, které vyrobily. Potkaly pána, který se rozhlížel po kraji dalekohledem. Tehdy velmi mladá babička se do toho dalekohledu směla i podívat. Když se neznámý muž dozvěděl, že se obě každý den modlí za císaře a jeho matku, dal babičce tolar a koupil od nich houni za vysokou cenu. Také jim prozradil, že to on je císař. Tento příběh se všem velmi líbil. Večer se pak babička vydávala k hospodě, kde byla zábava. Ráda pozorovala Kristlu, která se chlapcům velmi líbila.

5. Kapitola

Jednou za dva – tři týdny se babička s dětmi vydávala na návštěvu k rodině myslivce. Jednou se cestou zastavily pod zbořeninou rýznburského hradu a děti babičku zavedly do altánku, kde někdy sedávalo panstvo a snídalo. Odtud pozorovaly krajinu a Jan vzpomínal na příběh o ovčákovi Ctiborovi, který kradl v lese, vytrhl jedli i s kořeny. Viděl ho pán a odpustil mu to, protože ovčák nezapíral. Dokonce mu dal jídlo pro jeho rodinu a vzal ho jednou na turnaj do Prahy, kde Ctibor bojoval a také zvítězil. Babička zase dětem vyprávěla příběh o kostelíčku na Boušíně. Kdysi se Turýnským narodila holčička, která byla hluchá i němá. Tato holčička se jednou sama vypravila podívat na beránky, ale ztratila se v lese a nemohla najít cestu zpět, bála se a měla hlad a žízeň. V tom se najednou ocitla u studánky a začala se modlit. Holčička najednou začala slyšet zvuk zvonečků. Zvonily zvonečky oveček, které se blížily ke studánce i s pastevcem. Dívka ovčáka oslovila. Ovčák dovedl děvče k rodičům, kteří byli šťastní, že jejich dcera mluví a slyší a z vděčnosti postavili u studánky tento kostelík. Děti poslouchaly příběh, který jim babička vyprávěla, a spatřily, že se k zřícenině blíží kněžna na koni. Děti i babička se s kněžnou pozdravily. Babička kněžně nabídla jahody a u toho kněžně vyprávěla, že ona sama jahody nejí od okamžiku, kdy jí zemřelo dítě. Kněžna se jí ptala, proč tomu tak je. Babička ji vyprávěla, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, žádné ale ovoce nedostanou ty děti, jejichž matky je jedí. Když to kněžna slyšela, svou jahodu odložila. Přijala ale jahody jako dárek a pozvala babičku i s dětmi druhý den na zámek. Kněžna odjela a děti se velmi těšily na zítřejší návštěvu. Děti s babičkou pokračovaly v cestě k myslivně. Děti si šly hrát se dvěma syny myslivcovými. Hospodyně zatím připravila hostinu. Babička jim vyprávěla, že se potkaly s kněžnou. Myslivec babičce říkal, že kněžnu lituje, protože má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí lžou. Myslivec vyprávěl příběh o Viktorce.

6. Kapitola

Viktorka pocházela z rodiny sedláka z Žernova. Bývala to velmi krásná a pracovitá dívka. Mnoho mládenců si ji chtělo vzít, ona ale žádného nechtěla. Za Viktorkou ale začal chodit jeden myslivec. Byl všude, kde ona. V kostele, na louce, ve vesnici. Měl černé oči, které Viktorku neustále pronásledovaly. Kvůli jeho očím mu lidé říkali černý myslivec. Viktorka si stěžovala dívkám, že všude za ní chodí, dívky si myslely, že jí to nevadí, že kdyby jí to vadilo, tak mu to jistě dávno řekla. Viktorka jim prozradila, že mu to již vzkázala po jeho příteli, ale on jí odpověděl, že si může chodit, kam bude chtít. Viktorka se rozhodla, že si vezme prvního muže, který jí bude chtít, jen aby zmizela z vesnice. O ruku jí přišel požádat muž jménem Tondy Šíma. Viktorka se sňatkem okamžitě souhlasila, což přišlo rodičům divné, když do té doby všechny muže odmítala. Matka se jí tedy zeptala, čím to je a Viktorka se jí svěřila se svým strachem z černého myslivce. Matka jí proto vzala ke kovářce, která měla zkušenosti s různými uhranutími. Kovářka jí pochválila, že s ním nikdy nemluvila a dala jí škapulíř, který měla neustále nosit na krku a neměla se s myslivcem vůbec bavit. Svatba Viktorky a Tondy byla domluvená za tři neděle. Viktorka byla veselejší, ale někdy ji stále trápil strach z toho, že ji myslivec pozoruje. Jednou se ale vydala na louku na jetelinu, ale poranila se, čeledín jí tam našel s nohou ošetřenou. Kovářka se pak od Viktorky dozvěděla, že ji pomohl myslivec, který jí nohu ovázal a vyznal jí lásku. Když se dozvěděl, že se před ním chtěla chránit škapulířem, tak jí ho vzal. Kovářka tušila, že to nevěstí nic dobrého. Viktorka zůstávala ve své komůrce a ležela celé dny jako zabitá. Mezitím myslivci dostali rozkaz odchodu. Večer se Viktorka od sestry dozvěděla, že myslivci odtáhli a že jí černý myslivec vzkazuje, že se ještě uvidí. Ráno nebyla Viktorka doma. Utekla za myslivcem. Přes rok Viktorku ve vesnici nikdo neviděl. Po roce jí ale spatřili ovčáci, jak se potuluje u lesa. Zjevně byla těhotná, s nikým nepromluvila, lidí se stranila. Našla si úkryt v jeskyni. Rodiče i sestra se jí snažili dostat domů. Jednou večer vzala Viktorka své dítě ke splavu a hodila ho do vody. Od té doby každý večer a noc zpívala u splavu ukolébavku. Tonda si nakonec vzal Viktorčinu sestru. V den svatby se ve dvoře domu objevila Viktorka a rozhodila tam květiny. Viktorka se do rodného domu vrátila jen jednou, a to když jí umíral otec. Mařenka jí tam přivedla. Viktorka vložila svému nemocnému otci do rukou petrklíč a ten umíral šťastný, že Viktorku ještě vidí. Viktorka pak utekla. Patnáct let žila sama v lese. Před lidmi většinou utíkala, s nikým nepromluvila, jen jednou napadla německého písaře ze zámku a pokousala ho. Ze spárů Viktorky ho dostali dva pacholci, písař pak z Čech zmizel, ale nikdo jeho odchodu nelitoval.

Myslivec dovypravoval a babička s dětmi se vypravila zpět domů.

7. Kapitola

Druhý den se babička s dětmi chystala na zámek. Matka dětem před cestou přikazovala, aby se chovaly slušně. Překvapilo ji, že babička s sebou nese plachetku, přestože neprší. Babička nechtěla jít s prázdnýma rukama. Cestou potkaly dětí Kudrnů, které jim záviděly, že jdou do zámku. Babiččina vnoučata jim slíbila, že jim něco ze zámku přinesou a budou jim vyprávět. Všichni, koho cestou k zámku potkali, je mile zdravili. Jiná atmosféra byla ale na zámku, tam se lidé chovali namyšleně, a když už se rozhodli babičku pozdravit, tak zdravili v cizích jazycích, ve kterých babička neuměla odpovědět. U bran zámku je vyzvedl pan Prošek a dovedl je do zámku a nechal je paní kněžně u komorníka Leopolda ohlásit. Leopold se netvářil nadšeně a nechal je čekat, protože nevěřil, že by je kněžna opravdu přijala. Kněžně je přijala ve svém překrásném kabinetě v světlozelené barvě. Babička i děti se kněžně poklonily. Kněžna nabídla babičce, aby se posadila, ta se ale bála, aby se s ní sedátko nepropadlo, přesto se ale posadila. Kněžna si povídala s dětmi, když vstoupila komtesa Hortensie, která byla kněžninou schovankou. Hortensie dala dětem, babičce i kněžně jednu z růží, které natrhala. Hortensie pak děti odvedla, aby jim ukázala zámek. Kněžna mezitím přikázala Leopoldovi, aby nechal přichystat snídani. Kněžna pak ukazovala babičce svou rodinu na obrazech, babička jí vyprávěla o jejím setkání s císařem Josefem a přiznala, že i znala pruského krále, protože její manžel Jiří sloužil v pruské armádě. Babička kněžně vyprávěla, jak byla se svým mužem v Kladsku, když byl ve válce, jak byl zraněn a od tohoto zranění zemřel, jak tam zůstala sama se třemi dětmi a pomohl jí manželův nejlepší přítel. Nakonec se rozhodla, že se vrátí radši do Čech, než by tam zůstala a dala děti do výchovy. S dětmi šla sama a bylo to velmi těžké, často neměly co jíst, ale vždy se našli dobří lidé, kteří jim pomohli. Když už přišla domů, popadl ji strach, jak ji přijmou její rodiče. Ti ji nejprve nepoznali, ale pak byli šťastní, že se jim vrátila i s dětmi, i když Jiřího litovali. Kněžně také vyprávěla o svých dětech. Jak se její syn Kašpar učil na tkalce a pak se vydal do světa, nakonec se usadil v Dobrušce. Děvčata se věnovala domácím pracím, aby mohly jít do pořádné služby. Terezka pak šla k sestřenici pracovat do Vídně. O Terezu se sestřenice Dorota starala jako matka. Pomohla jí i se svatbou. Na místo Terezy šla pak k Dorotě mladší Johanka, která se tam má velmi dobře. Babička také vyprávěla, jak jí zemřeli rodiče šest týdnů po sobě, ani smrt je nerozdělila.

Kněžna pak odvedla babičku do salónu, kde byly i děti s Hortensií. Babička snídani odmítla, protože byla zvyklá snídat polévku. Hortensie jim dala peníze pro Kudrnovy děti. I kněžna jim chtěla pomoci, babička jí ale poradila, aby spíše dala Kudrnovi práci. Ta slíbila, že z něj udělá poklasného, protože to se může procházet po polích i se svým flašinetem. Kněžna babičce řekla, že jí pro příště může říct kdykoli, cokoli, vždy ji ráda vyslechne. Když babička s dětmi odešla, kněžna se za nimi dívala a prohlásila na babiččinu adresu: „Šťastná to žena!“

8. Kapitola

Na louce si hrála Adélka s bratry. Jan a Vilém pozorovali mravence, Adélka si zase hrála s beruškou. Přijela k nim Hortensie a chlapcům vyprávěla o mravencích. Ti ji poslouchali a mezitím přišla babička s Barunkou a nesly různé kvítí a koření. Hortensie se divila, k čemu to nesou, jestli tu nemají lékárnu. Babička jí vysvětlila, že lékárna je daleko a někdy je takové léčení drahé, ona o bylinkách něco ví a některé léky si umí sama vyrobit. Lidé z okolí si pak pro ně chodí. Barunka Hortensii také prozradila, že květiny nesou na věnce na oslavu Božího těla, protože Barunka a Mančinka půjdou za družičky stejně jako Helena a Adéla a kluci za sedláčky. I Hortensie půjde na procesí. Hortensie vzpomínala na život v Itálii, teď již neměla žádné příbuzné. V Itálii jí zůstala přítelkyně Giovanna, po které se jí stýskalo. Byla ale kněžně vděčná, že ji přijala a velmi ji za to milovala. Hortensie děti s babičkou doprovodila kousek cesty a děti se mohly vystřídat v jízdě na jejím koni. Druhý den bylo krásně a děti se chystaly na procesí. Došli všichni do města, kde šli do kostela. Děti nedávaly úplně pozor, všímaly si i kněžny a Hortensie, které seděly nad lidmi. Potom následoval průvod, všude se to hemžilo nádhernými kroji. Babička s dětmi se chystala domů, rodiče tam hodlali zůstat na oběd. Babička nabídla Kristle, aby jela s nimi. Ta se ohlížela po jednom mladíkovi i on se na ni díval. Tento mladík Jakub Míla se k nim přidal na cestu, z čehož měla Kristla radost. Cestou si v kočáře povídali. Například o Taliánovi, který Kristlu pronásledoval, Mílu to zlobilo. Když dojeli domů, tak babička doma pověsila čerstvé věnečky.

9. Kapitola

Ve svatojánský předvečer se na Starém Bělidle konaly přípravy na oslavy svátků pana Proška. Všude se uklízelo a peklo. Vše se chystalo dlouho do večera. Babička ještě v noci kontrolovala, že všude pozhasínaly oheň a že nic nehrozí. Radši se šla podívat i do pece na stráni. V sadě viděla, jak se na stráni mihla bílá postava a poznala, že je to Kristla, která jistě uvila svatojánský věneček, aby zjistila, kdo bude její milý. Babička u toho zavzpomínala, jak sama kdysi vila věneček a spatřila pak tvář svého manžela. Druhý den byli rodiče v kostele, a děti na ně čekaly. Věnec, přání a dary byly přichystané doma na oslavy. Přišla i Kristla, která malému Janovi donesla holoubátka jako dárek. Kristla babičce u toho vyprávěla, jak se zase u nich v hospodě objevil Talián, který jí nadbíhal, ale že přišel i Míla se svými přáteli a dělali si z Taliána legraci, až Talián naštvaně odešel. Talián pak u ní večer zaťukal na okénko, na pomoc jí přišel Míla s přáteli. Míla totiž šel za Kristlou a viděl Taliána, jak se blíží k jejímu okénku. Namazali mu nohy kolomazí a přivázali ho k bidlu. Talián takhle sám musel dojít do zámku. Kristla se teď bála, aby se jim nepomstil tak, že by přemluvil rychtáře, aby musel Míla na vojnu, která trvala 14 let. Babička se snažila Kristlu utěšit. Přijeli rodiče a začali oslavy svátku. Přišel i myslivec a mlynář. Objevila se i kněžna s Hortenzií, které se neostýchaly usednout ke stejnému stolu s dalšími hosty. Malý Jan od nich dostal krásnou knihu se zvířaty. Kněžna si moc hezky povídala s myslivcem a shodli se, že by neměl trestat malé krádeže, které slouží k tomu, aby se lidem ulevilo v jejich bídě. Babička také kněžně řekla o Taliánovi, ta slíbila, že se o to postará. Všichni obdivovali, jak se babička baví s paní kněžnou. Oslavy trvaly do noci.

10. Kapitola

Přiblížila se doba pouti, i babička s panímámou, Kristlou, Mančinkou a Barunkou se na pouť vydaly. Cestou potkaly pastevce, který pozorováním brouků dokázal poznat, jestli bude pršet, nebo ne. Vůdce pouti Martinec rozhodl, že se vydají na cestu, nejprve se ale pomodlili, poté se pokropili svěcenou vodou, vzali kříž a rozloučili se s těmi, kteří s nimi neodcházeli. Cestou se zpívalo a rozjímalo. Barunka byla velmi zvědavá na okolí a snažila se babičky vyptávat, ale babička jí odmítala při pouti odpovídat, měla se raději modlit. Děvčata se ale raději věnovala lesním jahodám. Večer došli poutníci do Svatoňovic. Nejprve šli ke studánce, která byla u kostela, u té se pomodlili a napili se vody. Poté se lidé rozešli k noclehu. Babička a panímáma spaly u paní správcové, kterou znaly z mládí. Kristla s Ančou spaly u jedné vdovy, Kristla doufala, že druhý den se k nim přidá i Míla s Tomešem, který měl rád Anču, a chystali svatbu. Anča si přála, aby se Míla vyslovil a aby Kristla se vdávala ve stejný den jako ona. Druhý den u kostela opravdu čekal Míla i Tomeš. Po kostele se všichni šli vykoupat a poté si kupovali poutí, mnoho z nich kupovalo poutí i pro své známé. Babička velmi litovala paní Fouskovou, která si přála klokočový růženec, ale neměla na něj dost peněz. Babička se tajně domluvila s jedním prodejcem a zbytek za paní Fouskovou doplatila. Barunka si toho ale všimla. Kristla si koupila obroučku s hořícími srdci, Míla si také koupil obroučku, ale se dvěma složenýma rukama. Poutníci se pak rozloučili se svými hostiteli a vydali se domů. Cestou si děvčata všimla, že chlapci opravují velký hrob s devíti křížky. Anče jim vyprávěla, že se kdysi měl panoš Heřman oženit. V den svatby ho jeho matka přemlouvala, aby ke své milé nejezdil, že se něco špatného stane. On ale vyrazil, a když jeli na svatbu, tak je přepadl druhý nápadník dívky se svými kamarády. Začali se bít a Heřman byl zabit, když to dívka viděla, tak si do srdce vrazila nůž. Svatebčani pak zabili i Heřmanova soka, zahynulo při tom právě devět lidí. Stará Fousková na to ale Anče řekla, že to bylo trochu jinak. Prý byl Heřman zabit na cestě k nevěstě spolu s jeho mládek a starosvatem. Nevěsta mezitím na něj čekala, a když slyšela zvonit umíráček, tak chtěla vědět, kdo zemřel. Zjistila, že Heřman a u jeho těla si pak probodla srdce. Ženy se shodly na tom, že je těžko někdo může rozsoudit, který příběh je pravdivý. Míla jen pravil, že byl přece jen Heřman šťastnější, než jeho sok, protože on věděl, že ho jeho vyvolená miluje. Děvčata pak na kříže pověsily věnce a pomodlily se. Nedaleko Žernova na ně čekali jejich sousedé. Po modlení v kostele, poděkovali jejich vůdci, postavili kříž do kapličky a rozešli se do svých domovů. Když se loučila Anča s Kristlou, všimla si, že má Kristla jiný prstýnek, než si koupila. Míla to vysvětlil. Kristla mu dala srdce a on jí ruku. I Proškovi čekali na své poutníky.

11. Kapitola

Na podzim odjela kněžna s Hortensií a panem Proškem do Vídně. U Prošků tak zavládl stesk po otci. I v okol domu zavládlo smutno a ticho. Stráně žloutly, a i Viktorka již byla zdálky vidět, když scházela z vrchu. Děti i babička velmi vzpomínaly i na paní kněžnu a Hortensii. Někdy se procházely s babičkou po okolí, jednou se babičky Barunka zeptala, jestli ve Vartě sedí Sibyla na mramorovém koni. Babička řekla, že ano, že podle pověsti, až se celá do země propadne, tak bude v zemi zle. Barunka se bála představy, že by opravdu česká země byla roznesena na kopytech. Babička je těšila, že lidé budou svou zemi bránit, jako by děti bránily svou matku.

O svátku Všech svatých šla babička jako obvykle do kostela a děti na ní čekaly, věděly, že jim donese svíčky a půjdou obětovat za duše. Vždy svíčky přilepily po stole a při každém pronesly jméno toho, za koho obětovaly. Poslední svíčky byly bezejména za ty, na něž nikdo nepamatuje. Týden po Dušičkách začal padat sníh. Děti se ze sněhu velmi radovaly. Měly také rády přástvy, při nichž se dračky scházely, draly peří a povídaly si, také dětem vyprávěly příběhy o strašidlech, drábech a různých nadpřirozených bytostech.

Ze zimních trhů dostala Adélka dřevěnou desku, na níž byla abeceda a velmi se těšila, až jí bude učit učitel.

Dětem se také velmi líbilo, když babička snesla z půdy kolovrat. Vždy, když předla, vyprávěla dětem pohádky a veselé písně. Jejich matku to ale velmi netěšilo, raději četla knihy ze zámecké knihovny. Děti a ostatní matčiny příběhy zajímaly jen, když vyprávěla o vídeňském životě.

Někdy se děti z babičky snažily dostat pohádku dříve, než se přadleny sešly, ale babička se nikdy nenechala umluvit. Na Staré bělidlo tak přicházely přást Krisla, Cilka Kudrnovic, Bětčiny a Voršiny známé, panímámá s Mančinkou, paní myslivcová, někdy i Anča.

Před vánočními svátky se střídalo povídání pohádek s porovnáváním receptů na vánočky a s popisováním různých vánočních zvyků. Děti se totiž velmi těšily jak na vánočky, tak na pouštění svíček a na koledu.

12. Kapitola

Na Starém bělidle, ale i v myslivně a ve mlýně bylo zvykem, že když někdo přišel, tak dostal najíst a napít dosyta. Na Vánoce k Proškovým přijel babiččin syn Kašpar a synovec z Olešnice. Babička byla velmi šťastná. Dětem se strýček velmi líbil, obzvlášť když jim babička řekla, že vypadá jako jejich dědeček. Nemohly se na něj vynadívat. Kašpar i synovec se k dětem chovali velmi mile. Na Štědrý den byl každý v hospodářství podělen, i dobytek a drůbež. Část z večeře byla také hozena do potoku a zahrabána v sadu. Drobky se pak hodily do ohně, aby oheň neškodil. Bětka pak třásla bezem, aby věděla, kde je její milý. Ve světnici mezitím děvčata slévaly vosk a děti pouštěly svíčky v ořechových skořápkách. Mamince se to příliš nelíbilo, mezitím odkrajovala Janovi a Barunce jablíčka, u žádného z nich nebyla čistá hvězdička, nikdo z nich nebude úplně šťastný. Jablíčko ale přálo štěstí Adélce a Vilémovi. Děti se těšily na dárky od Jezulátka.

Na Štěpána šli chlapci na koledu do myslivny a do mlýna. Na Tři krále pak zas přišel pan učitel koledovat a psát tři krále na dveře. Po Třech králích se na „dlouhou noc“ sešli na Starém bělidle přátelé a bavili se a tančili. Po dlouhé noci zase přišli hody, zabíjačky, oslavy na počest svaté Doroty, kdy některé děti chodily po vesnici a v domech hrály představení z života svaté Doroty. Dětem Proškových se to velmi líbilo, jen maminka nemohla pochopit, že se jim taková hloupost mohla líbit.

Poté děti s maminkou jely do města na masopust, babička nechtěla jet. Děti jí pak vyprávěly, koho tam viděly. Poslední den masopustu byl průvod v maskách, v čele průvodu šel Masopust ověšený hrachem, každá hospodyně si kousek utrhla a dala ho husám do hnízd, aby se jim dobře sedělo.

Po masopustu začaly přípravy na Velikonoce. Babička vyprávěla dětem o Kristovi a postní neděli oblékla smutkový oděv. Přešly sváteční neděle Černá, Družebná, Kýchavná. Smrtnou neděli děti vynášely smrt. Děvčata oblékly slaměný došek Mařenu a pak jí hodily do potoka. Na Květnou neděli Barunka natrhala kočičky. Na Škaredou středu babička vynesla kolovrat na půdu, protože se blížilo teplo. Na zelený čtvrtek děti věděly, že budou snídat jidášky s medem. Med měly od pana otce. Na Velký pátek vzbudila babička z dětí jen Barunku a spolu s ní a Bětkou a Voršou se modlily podle zvyku. Spatřily Viktorku, která měla v ruce petrklíč. Barunka jí o něj poprosila a Viktorka jí ho dala. Odpoledne šla babička s dětmi k božímu hrobu. Babička v tento den držela přísný půst.

Na Bílou sobotu se v celém stavení uklízelo, vařilo a peklo. Večer šly Barunka, babička a matka na vzkříšení do chrámu. Na boží hod vzala babička do kostela ke svěcení jídlo, které pak doma jedli. Drůbež i dobytek pak dostaly také svůj díl jídla. V pondělí ženy čekala klasická koleda, kdy muži chodili a ženy řádně vymrskali. Dostali za to vajíčko a jablko.

13. Kapitola

Pomalu nastalo jaro a lidé začali pracovat na polích, začali se také objevovat hadi, ale jak babička říkala dětem, do svatého Jiří nebyli jedovatí. Chlapci učili malou Adélku otloukat vrbové píšťalky, té se to ale nedařilo. Rodině přišel dopis od tatínka, že přijede za 40 dní, Vilém se rozhodl, že udělá čtyřicet čárek na dveře a vždy ráno jednu smaže.

Mlynář si všiml, že stoupá voda, jak tál sníh. Bylo jasné, že to může být velmi zlé, ve vodě se začaly objevovat kry a voda stále stoupala. Mlynářští chodili neustále vodu strážit. Věděli, že voda pak s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Věděla to i babička, která nařídila, aby se věci odklidily do vrchního patra, drůbež se odstěhovala n stráň, kráva se dala k myslivcovým. K nim také šly děti s maminkou. Babička se rozhodla zůstat v domě. S ní tam zůstala Vorša a psi. Vody stále přibývalo a babička se musela přestěhovat do vrchního patra. Míla s Kudrnou šli k babičce, aby ve stavení nezůstala bez muže, ale babička poslala Kudrnu domů, když má doma děti, aby se mu něco nestalo. Ráno bylo celé údolí zatopené vodou. Naštěstí to stavení vydrželo a voda začala opadat.

Děti se těšily, že se jim pomalu tatínek vrátí, věděly, že nejprve k nim přijde pan Beyer a že budou čarodějnice a děti půjdou do školy. Také šly všechny kromě Adélky, které zůstala s babičkou. Babička je šla vyprovodit, večer na ně pak s Adélkou u cesty čekala. U cesty viděla čekat mlynářovi na Mančinku. Mlynářovi jí vyprávěli, jaké má teď Míla trápení, protože se bojí, že bude muset na vojnu. Správcova dcera se totiž na něj stále zlobí kvůli Taliánovi a rychtářovic dcera si Mílu chtěla vzít za muže, ale on jí odmítl. Bál se, že teď se mu pomstí. Děti přišly a vyprávěly, jaké to je ve škole, že se z Jana stal dohlížitel, ale sám tropí lumpárny, když to pan učitel nevidí. Stejně jako většina školáků. Také je příliš nebavila němčina. Děti se babičce svěřovaly s jejich lumpárnami, ale věděly, že jejich maminka by pro ně takové pochopení neměla.

14. Kapitola

Po prvním máji neměly děti ve čtvrtek školu a pomáhaly babičce v zahrádce. Potom se dozvěděly, že přišel dopis od tatínka, že nebude moct přijet, protože Hortensie onemocněla, a tak zůstávají ve Vídni. Děti i maminka plakaly. Také velmi litovaly Hortensii. Babička se snažila Terezku rozveselit, a tak jí posílala po návštěvách, aby přišla na jiné myšlenky. Věděla, že má Terezka manžela ráda a že se bez něj trápí. Na zahrádku za babičkou a Barunkou přišla Kristla a byla velmi uplakaná, že si je jistá, že Mílu odvedou. Babička se jí snažila utěšit, že jistě ho otec vyplatí. Kristla ale říkala, že Mílův otec již nemá peníze a že její otec jí na to peníze nedá. Navíc pokud Mílu odvedou, tak ji jistě budou nutit, aby se vdala za jiného, ale ona jiného nechce. Babička pak poslala Barunku za dětmi a vyprávěla Kristle, jak to bylo s ní a jejím manželem, když byla mladá. S Jiřím se znali od dětství, protože vyrůstali v sousedních chalupách, Jiří se měl ale stát knězem, jak si jeho matka přála, a tak na to studoval. Stal se ale tkadlcem, jak si přál jeho strýc a pak šel do světa. Když se vrátil, zakoukali se do sebe. Jenže v té době babičce nadbíhal jeden důstojník. Jiří se vrátil zrovna nešťastně, když muže brali k odvodům, a tak se musel u matky schovávat, aby ho neodvedli. Jednou ale večer slyšel, jak si důstojník počkal na babičku a zasáhl. Důstojník se mu chtěl pomstít, a tak Jiří utekl do Kladska, kde se měli sejít o pouti. Tam se také sešli a babička zjistila, že se mezitím z něj stal voják. Jednou šel s nejlepším přítelem do hospody, opili se a ráno zjistili, že se upsali, že narukují do pruské armády. Jiří babičku prosil, aby s ním zůstala a vzala si ho. Ta souhlasila. Pak se s jeho strýcem vydala domů, aby to vysvětlila rodičům. Ti neměli velkou radost. Babička se pak vrátila za Jiřím. Když babička dovyprávěla, přišel za nimi Míla, že je voják a musí za tři dny narukovat.

15. Kapitola

Když šla jednou babička opět dětem naproti ze školy, nesla jim šťastnou novinu, že přijel na návštěvu pan Beyer a s ním jeho syn. Kluci se šťastně hnali domů, i pan Beyer je rád viděl. Děti velmi zaujal chlapec, kterého pan Beyer nazýval Orel. Orel byl zhruba ve věku Barunky. Dětí se vyptával, jak se jim líbí ve škole a jestli by Jan raději nešel k němu do lesa. Orel se jde dětem pochlubit s ručnicí a Jan se mu na oplátku chlubí knihou, kterou dostal od Hortensie. Pan Beyer se velmi těší, až k němu půjde Jan, ale Jana trochu mrzí, že tam nebude v tu dobu Orel, protože ten půjde zase k jejich myslivci, aby poznal trochu lehčí práci. Pan Beyer ho utěšuje, že má ještě dva mládence a dceru Mařenku. Paní Prošková všem oznamuje, že je Hortensii lépe a že brzy přijedou, kněžna se s Hortensií zdrží ale jen 14 dní, pak pojedou do Itálie. Všichni jsou rádi, že je Hortensii lépe. Na návštěvu přišel i myslivec. Ten vyprávěl, jak za ním přišel správce pro dříví. Myslivec mu dal ťafku za chudáka Mílu. Babička panu Beyerovi vyprávěla, oc se Mílovi stalo. Děti se vrátily a Orlík říkal, že viděl Viktorku. Pan Beyer se velmi divil, že ještě žije. Pan myslivec mu říkal, že jí kolikrát vídá a že již neumí představit, že by jí nepotkával, protože mu k tomuto místu patří. Pan Beyer ho chápe, i on má místa a věci v lese, které rád navštěvuje. Myslivec k tomu přidává příhodu, jak pokáceli krásnou břízu, jemu jí bylo velmi líto, měl pocit, že k němu mluví a prosí ho, aby jí zachránil. Beyer zase vzpomíná, jak jednou špatně střelil srnu a ta byla zraněná, a tak musel k ní a nožem ji zabít. Velmi litoval, že jí způsobil takovou bolest. Od té doby nerad střílí srnky, vždy před sebou vidí její oči. Pak pokračoval příběhem o popravě dvou mužů. Jeden byl ve tváři krasavec a zabil svého nejlepšího přítele. Druhý byl velmi ošklivý a zabil ženu, která ho trápila. Všichni velmi litovali popravy krasavce. Beyer šel do vězení za tím ošklivým, protože pocházeli ze stejné krajiny. Ten byl moc rád, že za ním někdo přišel a ruku mu podal. Řekl Beyerovi, že kdyby se k němu někdo choval předtím tak hezky jako on, tak by nezabil.

Maminka rozhodla, že děti nemusí druhý den do školy, aby si užili návštěvu. Druhý den po snídani šli chlapci s Beyerem do myslivny a babička s Barunkou a Adelkou do hospody rozloučit se s Mílou. Hospoda byla plná lidí. Krista velmi trpěla, že se musí s Mílou rozloučit. Babička se s Mílou loučila se slovy, že jejich loučení snad nebude na dlouho. Tak dala milencům naději. Odpoledne se i Beyer s Orlíkem loučili. Paní Prošková jim dala jídlo na cestu, chlapci dali Orlovi něco na památku, barunka mu dala pásku okolo klobouku. Adélka mu na radu babičky dala růžičku, co dostala od Hortensie. Pan Beyer říkal, jestli to není škoda, že ji jistě ztratí v lesích. Orel ale řekl, že se o ní bude starat a nosit jen ve svátek. Nikdo tenkrát netušil, že jednou si Orlík Adélku vezme.

16. Kapitola

Bylo krásné léto a na zámku se vše chystalo na příjezd hraběnky. Paní Prošková na úklid pomáhala dohlížet. Mnozí se na příjezd hraběnky těšili, ale někteří, kteří v době její nepřítomnosti byli pyšní, začali se chovat mileji. Babička se za kněžnu modlila každý den, sama její příjezd s napětím očekávala a nejen kvůli příjezdu jejího zetě. Na začátku srpna, když začínaly žně, tak kněžna přijela. Dcera správce byla velmi zklamaná, protože Talián s ní nepřijel. Babička byla jen smutná, že s Janem nepřijela Johanka, která v dopise slibovala, že tak učiní, aby babičce představila muže (Chorvata), kterého si chce vzít. Prošek ale babičce dal od ní dopis o tom, že je strýc nemocný a ona nemůže Dorotu nechat na práci samotnou, také že po svatbě jak to bude možné, tak přijede s ním do Čech. Její ženich se jmenuje Jura. Pan Prošek babičku ujistil, že je Jura dobrý člověk a kovář. Děti se těšily, že s nimi tatínek zůstane celou zimu a bude je vozit na saních. Děti tatínkovi vyprávěly, co je nového. Na návštěvu přišli i myslivcovi, kteří se vyptávali na zdraví Hortensie. Podle tatínka byla Hortensie zdravá, ale velmi ze změnila, vypadá smutně a nešťastně. Kněžna se rozhodla, že ji provdá za syna jejich přátel, který je velmi hodný. Pan Prošek velmi litoval Mílu a Kristlu, sám vzpomínal, že byl na vojně jen 14 dní, pak ho vyplatili a on je za to rád, ale že kdyby šlo o rodinu, tak by šel i bojovat. Přivítat se přišla i Kristla, potom také babičce přečetla dopis od Míly, jak na ní myslí, že se mu stýská a neustále musí myslet na ta slova, která mu řekla babička, jestli Kristla neví, jak to babička myslela, že se snad zase brzy uvidí. Babička jí ale svůj plán neprozradila.

Začala se ale častěji vyptávat pana Proška, jak kněžna tráví svůj volný čas. To Proška překvapilo, protože babička nikdy nebyla na zámek tak zvědavá. Za několik dní odjela rodina Proškových do města a doma zůstala jen babička, aby hlídala dům. V tom viděla Hortensii, jak se k ní blíží. Hortensie se divila, že je babička sama, ta jí prozradila, že se rodina vydala do města, aby si užila otce. Hortensie se cítila vinna, že kvůli její nemoci byl pan Prošek tak dlouho od dětí. Babička jí utěšovala, že si to Bůh přál. Babička viděla, že Hortensie je smutná, a tak se jí ptala, co jí je. Hortensie jí ale příčinu svého trápení neprozradila. Hortensie se vyptávala, co je nového a prozradila, že kněžna jela do myslivny a že se zde sejdou, protože Hortensie chtěla malovat. Babička Hortensii donesla chléb, med, máslo a smetánku. Obě spolu poseděly pod lípou a Hortensie babičce ukazovala, co nakreslila. Kreslila místní okolí, nakreslila i Viktorku. Hortensii zajímalo, jestli opravdu nejde Viktorce nějak pomoci. Babička jí řekla, že ne a že je to tak lepší. Babičkasi také všimla obrázku moc hezkého muže. Hortensie jí prozradila, že je to její učitel malování a začervenala se u toho, takže babička poznala, co Hortensii vlastně trápí. Hortensie poprosila babičku, jestli by jí mohla namalovat, aby obrázek děti měly na památku. Babička se styděla, nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že děti obrázek nedostanou, dokud neumře. Přišla kněžna a babička u ní prosila o pomoc pro Mílu a Kristlu. Kněžna slíbila, že se o něco pokusí. Také dovolila babičce, aby přišla do zámku a Hortensie jí mohla malovat a ona sama předá obrázek babiččině rodině po její smrti.

17. Kapitola

Druhý den ráno bylo všem jasné podle dusna, že přijde bouře. Bouřka také přišla a pan Prošek viděl Viktorku stát pod stromem, volal na ní, aby se schovala. Ona toho ale nedbala. Celá rodina byla doma během té bouřky. Všichni se báli. Najednou blesk udeřil přímo nad jejich domem, naštěstí se domu nic nestalo. Druhý den viděli, že blesk narazil do staré hrušky, která měla větve nad domem. Babička se pak vydala do zámku, kde byla přivedena přímo ke kněžně, která s ní potřebovala mluvit. Zeptala se babičky, jak myslela tu narážku, že se Hortensii udělá lépe až přijde do Itálie a uvidí, co má její srdce rádo. Babička jí tedy prozradila, že si všimla, že Hortensie si nechce vzít hraběte, ale že má rada učitele malování. Kněžna byla překvapená, protože Hortensie o něm nikdy nemluvila. Kněžna byla ráda, že jí to babička prozradila, přeje si jen štěstí Hortensie. Babička se pak vydala domů, kde se dozvěděla, že Viktorku zasáhl blesk, když stála pod stromy u její jeskyně. Myslivec jí našel a donesl jí do myslivny, kde ji připrav k pohřbu.

Druhý den babička šla s dětmi do zámku a když vyprávěly kněžně a Hortensii o smrti Viktorky, kterou měly rády, tak Hortensie slíbila, že jim a myslivcovým Viktorku namaluje. Potom začala Hortensie malovat děti. Ty se na své obrázky těšily. Babička to s radostí sledovala a krotila neposednost dětí, u toho si všímala, že vypadá Hortensie šťastnější, také se sem tam zadívala na babičku, líbala ji na čelo, hladila vlasy, dokonce i ruku jí políbila, věděla, že to babička jí zajistila její štěstí.

Potom se šla celá rodina kromě paní Proškové rozloučit s Viktorkou. Kterou myslivec nechal pochovat u kostela, který turynský pán nechal postavit za uzdravení své němé dcery. Myslivec ještě k jejímu hrobu zasadil jedli, protože je Viktorka měla ráda.

18. Kapitola

Z podobizen dětí měla celá rodina radost. Protože kněžna s Hortensií se chystaly do Itálie, určil pan správce termín dožínek na konec pšeničných žní. Kristla jako nejkrásnější dívka z okolí měla paní hraběnce předávat věnec. Vše se na tuto slávu chystalo, Kristla byla velmi nervózní. Při oslavách se všichni bavili, ženci vyvolávali paní, aby dlouho byla živa a zdráva. Za to jim paní kněžna děkovala, nejvíce děkovala Kristle za věnec hezké přání. Také řekla Kristle, že si všimla, že všichni jsou v páru, jen ona je sama, a proto jí obstarala tanečníka. V tom ze salónu vyšel Míla v selském oblečení. Kristla byla šťastná. Kněžna nechtěla, aby jí děkovali, a tak zašla raději do salónu. Všichni koukali, kde se tam Míla vzal, ten rozdal mezi všechny měšec, který mu pro ně dala Hortensie. Oba velmi děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Kristla babičce také žertem hrozila, protože babička věděla, že byl Míla schován u Václava, aby o něm nevěděla. Všichni tančili a bavili se. Babička byla ráda, že se vše podařilo, jak si přála. I přes to, že psaníčkům příliš nevěřila, požádala Barunku, aby s ní napsala dopis Johance. V něm jí psala, jak se zdravotně cítí, že doufá, že u Dorotky jsou už všichni zdraví, že má Johanka její svolení k sňatku, že je ráda, že má někoho ráda a že věří, že je Jura hodný člověk.

Několik dní před svatou Kateřinou se konala svatba Míly a Kristly. Babička jim byla za starosvatou. Svatba byla krásná s mnoha zvyky, ženich musel svou nevěstu poznat, s pláčem nevěsty, s tlampačem, se zkouškou zvědavosti nevěsty i s přípravou na svatební noc. Oslavy se konaly několik dní.

Vše dobře dopadlo. Babička si Staré bělidlo velmi oblíbila, stejně jako svojí pohorskou vesnici. Cítila se zde šťastná a doma. Vnoučata jí pomalu vyrostly. Také kněžna se po dvou letech na panství vrátila, ale se smutnou zprávou, že Hortensie zemřela, ale zanechala po sobě krásného chlapečka, kterého teď kněžna vychovává. Lidé ani neviděli, jak babička stárne a jak se její zdravotní stav horší. I paměť jí opouštěla. Přesto se všichni rádi do Starého bělidla vraceli. I Barunka přijela, aby se rozloučila s babičkou. Když babička zemřela, Barunka jí zatlačila oči, Kristla otevřela okno, aby duše mohla odletět, Vorša běžela na přání babičky k úlům zvěstovat včeličkám, že babička zemřela. Všem bylo smtno. Třetí den se konal pohřební průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolí. Tento průvod pozorovala kněžna z okna a pronesla smutným hlasem: „Šťastná to žena!“

Zdroj: Babička


Autor obsahu

Mgr. Jitka Konášová


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP