Informace od učitelek češtiny

HLAVNÍ STRÁNKA

  

SLOVNÍ DRUHY

  

DIKTÁTY

  

BÁSNIČKY

  

HÁDANKY

  
Téma

PÁBITELÉ ROZBOR

Pábitelé

Rozbor díla:

Pábitelé jsou knihou pojmenovanou přímo po typu postavy, kterou Hrabal vymyslel a která je typická pro jeho tvorbu. Pábitel je člověk, který se dokáže uspokojit a rozptýlit naprostými maličkostmi. Nachází si své malé libůstky a často poněkud zvláštní koníčky, kterými se zabavuje a které dodávají jeho životu zajímavý tón. Ten mu ostatně dodává už sama postava svým vlastním podáním skutečnosti – při rozhovorech s ostatními mají Hrabalovy postavy tendenci přehánět, zveličovat a soustředit se zejména na to, co samy chtějí říci. Ačkoliv jsou Hrabalovy knihy výrazně dialogické, při bližším pohledu zjistíme, že se nejedná ani tak o dialog, jako spíš o dva vzájemně propletené monology. Pábitelé jsou povětšinou postavy vyčleněné někde na okraji společnosti, bez nějaké společenské prestiže nebo dokonce vážnosti. Svými příběhy, pohledy na svět a zálibami se z nich ale stávají lidé zajímaví a ojedinělí, ač pořád trochu zvláštní. Nevšednost postav přitom poznáváme právě díky jazykové hře, kterou autor rozehrává zejména v prostoru přímých řečí. Hrabalův umělecký úhel pohledu odhaluje v lidech vymykajících se konvencím (ať už myšlenkovým, či institucionálním) doposud neviděnou ryzost, blížící se skoro jakési zvláštní formě svátosti. Jedná se o sbírku povídek.

Místo a doba děje:

Městečko u vody – Nymburk, pražská periferie – Libeň, různé hospůdky

Znaky:

Autor je pasivní pozorovatel nebo účastník děje.

Jazyk:

Obecná čeština, slang, vulgarismy, zjemnělé lyrické prvky, osobitost, barevnost.

Hlavní myšlenka:

Kniha staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.

Obsah:

První povídka v knize Pábitelé má název Jarmilka. Hlavní postavou je stejnojmenná mladá žena zaměstnaná v kladenské Poldovce, vypravěčem je pak jeden z tamních dělníků. Jarmilka je těhotná, otec dítěte si ji ale nechce vzít, nejdříve se nechce znát k dítěti, později ani k Jarmilce samotné. Ta je ze situace nešťastná, a přestože je její milenec idiot a hulvát, miluje ho a chtěla by s ním být. Pro radu si chodí k vypravěči, kterého oslovuje „strýčku“. Nastoupí na předporodní dovolenou, porodí krásné dítě, ale z ní samotné jako by nešťastná láska a zkrachovalý ideál o rodinném štěstí vysály život.

Hlavní postavou povídky Pan notář je starý muž sepisující na začátku povídky svoji závěť. Diktuje ji mladé sekretářce a my tak narážíme na kontrast mezi postavou staršího muže, který už se v životě chystá jen na smrt, a postavou mladé dívky, těšící se z krás světa. Ve druhé části povídky navštíví pana notáře přátelé, manželé Schleischerovi, a vypráví mu o dle jejich soudu nudném vesnickém životě; přitom ale srší tak neuvěřitelnými historkami, až se z toho mladá sekretářka musí červenat. V závěru se notář opravdu setká se smrtí, ještě aby ne, vždyť se na to chystá už od samého začátku. Ne však se svou vlastní – na procházce nalezne trafikanta ve smrtelné křeči a poněkud komickým a bizarním způsobem mu pomáhá ven z maličké trafiky a přivolává mu pomoc.

Kratičká povídka Pohřeb vypráví o dvou přátelích, z nichž jeden je vášnivý sázkař a věří na znamení, na osudová čísla přicházející mu do cesty. Za štěstí považuje dokonce i havárii dvou vozů, při níž si ale umaže smuteční šat a na pohřeb svého strýce dorazí žlutý jako kanárek. V závěru se navíc dopustí faux pas, když na pohřbu nadšeně jásá, že si vsadí na jachting.

Bambini di Praga 1947 je nejdelší povídkou celého souboru. Pojednává o skupině pojišťovacích podvodníků. Zde snad nejvýrazněji vystupuje Hrabalovská poetičnost, uplatňující se zejména v popisu noci – významným motivem je tu měsíc a jeho světlo, omítající stěny domů, zrcadlící se na hladině řeky a podobně. Také zrcadlení jako takové se objevuje na mnoha místech sbírky, implikovaný autor je stále zaujat zejména odrazem člověka a jeho postavy ve vodní hladině, kde je vzhůru nohama, jako obrázek na kartách.

Pábitelé vyprávějí příběh muže přijíždějícího do vesnice, celé bílé kvůli jemnému cementovému prášku. Setkává se zde se svým kamarádem, amatérským malířem, vynikajícím hlavně uměním zacházet s výraznými, až neuvěřitelnými barvami, které „by mu impresionisté mohli závidět“. To působí poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že místní krajina je celá bílá, šedá, pokrytá umrtvujícím povlakem cementového prášku. Umělec ale vidí ve světě mnohem více, než kolik je běžným smrtelníkům na první pohled ukázáno. Zvláštně působí také jeho otec, otrlý chlapík s neuvěřitelným darem přežít cokoliv. A to doslova. Ať už jde o padání ze střechy hlavou rovnou na beton, nebo zabodnutí srpu přímo do lebky.

V Automatu svět jsme svědkem toho, jak snadno člověk dokáže zapomenout na své trápení, když se o něj má s kým podělit a kvůli komu ho na moment odložit. Mladý muž byl zasnouben s dívkou zvyklou žít v lepších poměrech. Byli ale velice chudí, dívka si navíc nerozuměla s budoucí tchyní a rozhodla se, že tím nejlepším, co teď mohou mladí snoubenci udělat, je spolu se zabít. Mladík ale odmítá, a tak se dívka jednoho dne po několika předchozích pokusech o sebevraždu sebere a zmizí. Mladík jde zapít žal do automatu, kde zrovna leží schovaná za zástěnkou mrtvola neznámé slečny – ta se v automatu oběsila. V patře, kde je restaurace, se koná velká veselá svatba; svatebčané vyběhnou ven do deště, tam ale dojde k potyčce mezi ženichem a příslušníkem SNB a ženicha zavřou. Stejní policisté přijdou do automatu vyšetřovat smrt dívky. Mladík nakonec odchází s nevěstou ven do deště; v závěru je naznačeno, že ti dva spolu pokračovali v jakémsi románku.

Chcete vidět zlatou Prahu? je příběh majitele pohřebního ústavu pana Bamby, hromotluckého básníka pana Kytky a toho, jak člověk pro dobrou věc a v dobrém úmyslu dokáže z nevědomosti a nešikovnosti ublížit lidem okolo sebe.

Iontoforéza se odehrává v nemocnici, kam pan Felix dochází na léčebnou kúru pomocí metody iontoforézy.

Dáma s kaméliemi vypráví o mladé dívce, ve které tryská život a bezstarostné štěstí, touha něco zažít a vidět svět, onen věk neznající povinnost a jedovatost stáří – tu zastupují dvě staré pavlačové drbny. Její matka je udřená domovnice, přece se ale radující z krásy a veselého života své dcery. Dívčin otec je však už zlomený, životem utrápený a smířený s tím, že už nestojí za to ho ani navštěvovat. Sedí v temném pokoji a oknem se dívá naproti přes ulici, kde oknem pozoruje své kamarády hrající biliard. Teskní po své mladické vitálnosti a síle.

V Diamantovém očku jede mladá šestnáctiletá dívka vlakem do Prahy, kde si má nechat operovat oči a konečně si poprvé ve svém životě prohlédnout svět – od narození je totiž slepá. V kupé rozpráví s ostatními cestujícími, třemi muži, a vypráví si, kdo měl (či stále má) jakého tatínka. Dívka nad nimi nad všemi jásá, jak jsou vzácní a slavní. Ačkoliv by z přítomných měla mít největší důvod k hořkosti a smutku, je z nich nejveselejší a nejrozvernější.

Mladý pomocník instalatéra se setká s cikánkou v poslední povídce nazvané Romance. Nejprve se s ní chce jen vyspat, během noci ho ale cikánka částečně umluví, částečně mu otevře oči a oni se domluví na společném zbytku života, na sňatku a dětech a tak dále. Mladíka přitom vůbec nezajímá, co na to matka, cítí, že teprve s cikánkou začne opravdu žít.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Diskuze

V diskuzi PODMĚT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milada Davidová.

Rozbor věty jednoduché :"Chcete někdo něco?" Podmět nevyjádřený /Vy/, přísudek Chcete,předmět ve 4.p.něco.Jaký větný člen je zájmeno někdo? Děkuji za vysvětlení.M.Davidová

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Podmět

Nepřímé zdroje diagnostických informací

Součástí komplexní diagnostiky, která zahrnuje i další oblasti, je rozbor anamnestických zjištění, která jsou získána z rozhovoru. Jsou však závislá na osobním přístupu toho, kdo diagnózu stanovuje, na jeho dovednostech vést rozhovor a na schopnostech obsah rozhovoru analyzovat. Jedná se o rozhovor s rodiči, učitelem a dítětem, který často přináší neocenitelné poznatky.

Anamnestický rozhovor předchází vyšetření dítěte, provádí jej sociální pracovnice či psycholog. Zjišťují se údaje o výskytu SPU, leváctví, poruch řeči a podobně v příbuzenství, dále úroveň vzdělání členů rodiny a jejich uplatnění. Anamnéza mapuje dítě – průběh těhotenství, porod, chtěnost dítěte, jeho pohybový a sociální vývoj, prodělané nemoci, vývoj řeči, chování dítěte, vztahy k členům rodiny a okolí. V závěru se rozebírají podrobné údaje o problémech, které dítě do pedagogicko-psychologické poradny přivedly. Rodiče jsou vyzváni k vyjádření, co považují za příčinu obtíží dítěte, co již s dítětem podnikali, aby se jeho těžkosti odstranily. Většinou doporučuje rodičům odborné vyšetření pedagog, často však bývají iniciátory rodiče. S jejich písemným svolením je do pedagogicko-psychologické poradny předán záznamový arch – školní dotazník, který obsahuje údaje o 21 nápadnostech ve čtení, psaní, počítání, hodnotí sluchové, zrakové vnímání, řeč, prostorovou i pravolevou orientaci, nápadnosti v chování, postavení dítěte v kolektivu a rodinné prostředí. Součástí je rozbor školního prospěchu dítěte, kde je porovnání hodnocení předmětů a hodnocení ostatních. Informace o obtížích jsou seřazeny v návaznosti s reakcemi žáka.

Zdroj: Dysgrafik

Diskuze

V diskuzi JAK URČIT SLOVNÍ DRUH U PŘÍSUDKU? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel LUcie .

Dobrý večer, moje otázka zní: Jak určit slovní druh u přísudku? např. Voda na koupání bude dnes teplá.
Podmětem je Voda, ale co přísudek, to nejspíše bude teplá, tím pádem by bylo slovo bude-sloveso a teplá- přídavné jméno? Děkuji za odpověď

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ondra.

Rozbor věty: Voda na koupání bude dnes teplá.
Voda - podstatné jméno a podmět
na - předložka
koupání - podstatné jméno
bude - sloveso a přísudek
dnes - příslovce
teplá - přídavné jméno

Zdroj: diskuze Jak určit slovní druh u přísudku?

Rozbor díla

Mario a kouzelník je novela z třicátých let devatenáctého století od německého spisovatele Thomase Manna. Dá se označit za novelu politickou, protože na několika stránkách přesně popisuje vliv fašismu na lidi. Pod zdánlivě jednoduchou dějovou linií se skrývá politicko-antifašistický podtext. Celá knížka byla předzvěstí nástupu fašistického režimu, což je naznačeno například všeobecným chováním obyvatel k cizincům a povýšeným sebevědomím Cipolly.

Žánr:

Politická novela

Styl:

Spisovatel si umí dokonale hrát se slovy a skládat opravdu neskutečné věty a souvětí.

Hlavní motivy:

Mussoliniho éra, pobřežní městečko, letní žár. A večer s kouzelníkem, který se ukáže být hypnotizérem a velmi nelidským manipulátorem, který místo pobavení lidi ovládá, zesměšňuje a ponižuje. Tragický konec je pak humánní satisfakcí, zvlášť když situace čím dál více připomíná alegorii.

Hlavní postavy:

  • Mário – kdysi nejrychlejší číšník v malém italském městečku toužící po krásné Silvestře.
  • Kouzelník – samolibý „umělec“, vizionář a hybatel osudů.
  • Silvestra – zdaleka není funkčním katalyzátorem.

Zdroj: Mario a kouzelník

Díla

V jeho díle je patrný odraz autobiografičnosti – hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou zručností a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách se projevují i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je velmi populární i v zahraničí – bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

  • Hovory lidí, 1956 – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů
  • Skřivánek na niti, 1959 – připraveno k vydání, které se neuskutečnilo
  • Perlička na dně, 1963 – sbírka povídek
  • Pábitelé, 1964 – sbírka povídek; pábiteli Hrabal nazýval osobité vypravěče, kteří se navenek zdají obhroublí, ale milují život zvláštním způsobem – v jejich vyprávění (která Hrabal nazýval pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu pábitel
  • Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 1964 – novela skládající se z jedné věty, literární experiment; v Česku dosáhla nákladu kolem půl milionu výtisků
  • Ostře sledované vlaky, 1965 – novela s tématem okupace, zfilmována – film Ostře sledované vlaky (1966) byl oceněn Oscarem v roce 1968
  • Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965 – v roce 1969 zfilmováno Jiřím Menzelem jako Skřivánci na niti, film však okamžitě putoval „do trezoru“
  • Kopretina, 1965
  • Automat Svět, 1966 – výbor z již dříve vydaných povídek
  • Bohumil Hrabal uvádí..., 1967 – antologie jeho oblíbených autorů
  • Toto město je ve společné péči obyvatel, 1967 – textová koláž k fotografiím, někdy též pod názvem Toto město je ve společné péči nájemníků
  • Morytáty a legendy, 1968
  • Domácí úkoly, 1970
  • Poupata, 1970 – básně a povídky, náklad byl zničen již ve skladech
  • Městečko u vody – vzpomínková trilogie:
  • Postřižiny, 1976 – próza
  • Krasosmutnění, 1979 – povídky
  • Harlekýnovy milióny, 1981 – próza
  • Slavnosti sněženek, 1978 – povídky
  • Městečko, kde se zastavil čas, 1978 – vzpomínková próza
  • Každý den zázrak, 1979 – povídky
  • Něžný barbar, 1981 (v Čechách až 1991)
  • Kluby poezie, 1981
  • Obsluhoval jsem anglického krále, 1971 (1980 vydáno v cizině, 1982 v Jazzové sekci, oficiálně až 1989) – zfilmováno roku 2006
  • Domácí úkoly z pilnosti, 1982
  • Listování ve stínech grafických listů, 1983
  • Domácí úkoly z poetiky, 1984
  • Hovory lidí, 1984 – povídky
  • Život bez smokingu, 1986 – povídky
  • Vita nuova, 1986 – trilogie vyprávějící o Hrabalovi samém, jeho ženě a jejich přátelích z období života v Praze, a to očima spisovatelovy ženy (psáno ich-formou v ženském rodě)
  • Proluky, 1987 (v Čechách až v roce 1991)
  • Svatby v domě, 1987 (v Čechách až 1991) – autobiografická próza
  • Knížka pro Robinsony (a taky pro Pátky), 1987 – povídky (společně s O. Pavlem a K. Poláčkem)
  • Můj svět, 1988 – povídky
  • Příliš hlučná samota, 1989
  • Kličky na kapesníku, 1989
  • Bílý koníček, Rukopis, Fiktivní korespondence, 1989
  • Chcete vidět zlatou Prahu?, 1989 – výbor z povídek, editor Jaromír Pelc
  • Tři novely, 1989 – obsahuje Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále
  • Kouzelná flétna, 1989 (vydáno 1990)
  • Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi, 1990
  • Kdo jsem, 1990
  • Krajiny Bohumila Hrabala, 1990
  • Totální strachy, 1990
  • Listopadový uragán, 1990
  • Schizofrenické evangelium, 1990 – povídky
  • Ponorné říčky, 1990
  • Růžový kavalír, 1991
  • Ztracená ulička, 1991 – poezie z roku 1948
  • Básnění, 1991
  • Slavná Vantochova legenda, 1991
  • Židovský svícen, 1991
  • Atomová mašina značky PERKEO, 1991 – povídky
  • Jarmilka, 1992
  • Hrabal, 1992 – obsahuje Něžný barbar, Příliš hlučná samota, Městečko, kde se zastavil čas
  • Večerníčky pro Cassia, 1993
  • Happy end, 1993 – novela
  • Hořící vajgly v uchu, 1993
  • Inaugurace a vnitřní monolog, 1993
  • I balóny mohou vzlétnout, 1993 – eseje, úvahy
  • A havran krák už Nikdykrát, 1993 – úvahy
  • Česká republiko, dobrý den, 1993 – úvahy, eseje
  • Pábení, 1993
  • Rukověť pábitelského učně, 1993 – povídky
  • Kafkárna, 1994 – obsahuje Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel, Morytáty a legendy, Etudy
  • Obrazy v hlubině času, 1994 – obsahuje Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar
  • Texty, 1994 – úvahy
  • Hlučná samota, 1994
  • Nymfy v důchodu, 1994
  • Pražské pavlačové anekdoty, 1994 – anekdoty, mikropovídky
  • Dopisy Dubence, 1995 (tetralogie) – proud vzpomínek propojený filozofickými úvahami a politickými komentáři
  • Naivní fuga, 1995
  • Pojízdná zpovědnice, 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele, 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997
  • Setkání, 2008 – povídky
  • Povídky, črty a hovory, 2015 – povídky
  • Křehký dluh (Hrabal spisy 1), 2017 – lyrika a existenciální texty období před publikací první sbírky povídek
  • Skřivánek na niti (Hrabal spisy 2), 2014 – povídky z 60. let: Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Morytáty a legendy
  • Jsme jako olivy (Hrabal spisy 3), 2015 – novely: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota
  • Rukověť pábitelského učně (Hrabal spisy 4), 2016 – texty z časů normalizace: Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny, Autíčko + ostatní texty 1. části 12.svazku SSBH
  • Život bez rukávů (Hrabal spisy 5), 2016 – autobiografická trilogie

Zdroj: Bohumil Hrabal

Slavnosti sněženek

Rozbor díla:

Slavnosti sněženek představují nádherný obraz úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami). Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.

Místo a doba děje:

Chatová oblast Kersko, 70. léta

Hlavní postavy:

Celou knihou provází sám autor.

  • Paní Beníková – krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup
  • Pan Metek – šťastný, vyrovnaný, se zálibou kupovat výhodné věci
  • Pan Karel – milovník dobrého jídla, salámů
  • Pan Franc – uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním
  • Leli – skupuje zbytečnosti
  • Pan Lontek
  • Lothar a Pavel – kamarádi na vozíčku
  • Pan Janeček – střelec divokého prasete

Jazykové prostředky:

Hovorový jazyk prostých lidí, dlouhá souvětí.

Obsah:

Nedaleko Prahy se v chatové oblasti Kersko setkávají stálí obyvatelé s majiteli chat, kteří se sem sjíždějí na víkendy. Společně vytvářejí svéráznou komunitu, která svými velkými i malými kamínky skládá mozaiku epizod.

Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo při vyučovaní ve třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu v místní restauraci Hájenka, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Kniha je proložená mikropříběhy všech postav, které mají v sobě nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je tak levná. Při svých obchodech dokonce vydraží družku, kterou dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu. Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. V mozaice příběhů se pojí poetično s realistickým pohledem, nadsázka a humor, události veselé, vážné i smutné, prožívané celou řadou více či méně kuriózních postav a postaviček. Najdeme zde pana France, mlčky trpícího pod jhem svých výřečných a dobrosrdečných ženských, dobráckého smolaře Leliho, svérázného policistu Vyhnálka, podivína Limana, vozícího kozy na pastvu luxusním americkým vozem, nebo akademického malíře Junka, pyšného na své ilustrace pro slabikář, a plno dalších postav.

Tato kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal. S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před očima diváka rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.

Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Postřižiny

Rozbor díla

Krátký román, vzpomínková próza, v níž se autor vrací do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Příběh vypráví o pivovaru za první republiky a rodině jeho správce, který byl ve skutečnosti jeho nevlastní otec. Očima vlastní maminky přibližuje autor atmosféru města v době převratných změn. Vzpomínky na dětství, rodiče, příbuzné a přátele, groteskní situace a šokující nápady jednotlivých postav, vyjádření radosti, ale i odpovědnosti v životě. Autor pomocí vyprávění přiblížil maloměšťácký život, jeho hodnoty a vývoj.

Místo a doba děje:

Středočeský kraj, město Nymburk, prvorepublikový městský pivovar.

Hlavní postavy:

  • Maryška – žena správce pivovaru, krásná, mladá a energická, nesvázaná, a co si usmyslí, to taky udělá
  • Francin – správce pivovaru, spořádaný člověk, který má rád řád a věci na svém místě, puntičkář milující svou ženu, o kterou by se rád staral
  • Pepin – švagr Maryšky, nespoutaný živel, pábitel, když vyprávěl vymyšlené historky, hrozně hulákal, rakouský voják, který víc pásl kozy, než bojoval; dal by se označit za dominantní postavu tohoto díla
  • Gruntorád – doktor, který léčí Maryšku
  • Bóďa – holič, který se stará o vlasy Maryšky a který jí je potom ustřihne

Znaky:

Epizody na sebe volně navazují.

Jazyk:

Hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí, košatější a obraznější, soustřeďující se na detaily, proud řeči je pozvolný a klidný.

Hlavní myšlenka:

Nápor moderního věku, loučení s poklidem maloměsta a s tradičními morálními hodnotami. Zkracování času a vzdáleností, stříhání vlasů, koňských ohonů a dámských sukní.

Obsah:

Celý příběh vypráví o Maryšce, manželce Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná, mladá, energická žena, která udělá vše, co si usmyslí. Nejčastěji se po městě projíždí na kole. Ve větru jí vlají její krásně dlouhé vlasy, a tak se za ní otáčejí nejen muži, ale i ženy. Francin a Maryška vlastní čtyři prasata. Maryška má zabíjačky velice ráda a zve na ně velkou spoustu lidí. Francin na rozdíl od ní zabíjačky nesnáší, ale Maryška si nikým nenechá zkazit náladu. Maryška si druhý den po zabíjačce jde k snídani usmažit řízek a zapíjí to pivem. Francin si o ní myslí, že opět jí jako neslušná a nespořádaná žena. Maryška chodí do kadeřnictví k Bóďovi. Vždy když jde z kadeřnictví, všichni kolemjdoucí jsou v úžasu nad její krásou, dokonce i její manžel. Ten jí vždycky přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je velice roztržitý. Co na srdci, to na jazyku. Francin z jeho návštěvy moc velkou radost nemá. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin moc dobře ví, že se jeho návštěva protáhne alespoň na dva měsíce. Maryša ve švagrovi najde zalíbení a tráví spolu hodně času. Pepin několikrát přeruší poradu Francina se správní radou. Jednou když se zase Francin vrací z Prahy, neveze Maryšce jen tak nějaký maličký dárek. Přiveze jí přístroj vyrobený ze samých skleněných trubic a různých zařízení, které jsou naplněny neonem. Přístroj slouží na léčbu migrény, na srdce, nervy a jiné. Pepin si vyhledává různá místa pro zabavení. Na stromě, na komíně. Právě když jsou na komíně, jedou pro ně hasiči, aby je sundali. Pepin začíná pracovat v pivovaru. Zanedlouho se díky němu do města dostane nový vynález – rádio. Maryše se na něm obzvlášť líbí, že zkrátí vzdálenost mezi Prahou a jejím městečkem. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že si zkrátí sukni ke kolenům, uřízne nohy u stolu a židlí, a dokonce usekne psovi ocásek. Poté ji napadne další zkracovací nápad, a tak jde za Bóďou a nechá si ostříhat své vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou a vlasy jí ostříhá. Při cestě zpátky do pivovaru má Maryša ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ni udiveně zírají a hlavně její manžel Francin. Dojde mu trpělivost a přede všemi jí naplácá pumpičkou na kolo na zadek.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Ostře sledované vlaky

Rozbor díla:

Děj se odehrává v malé železniční stanici v roce 1945, tedy v době vypjaté atmosféry druhé světové války, kdy stanicí denně projíždí několik takzvaně ostře sledovaných vojenských německých transportů. Hlavní postavou je mladý Miloš Hrma. Ten se po své tříměsíční neschopnosti vrací do práce. Léčil se z úrazu, který si způsobil, když se pokusil o sebevraždu kvůli své přítelkyni.

Místo a doba děje:

V protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka

Hlavní postavy:

  • Miloš Hrma – výpravčí, mladý, nezkušený, citlivý, lítostivý
  • Hubička – výpravčí, takzvaný donchuán
  • Zdenička Svatá – telegrafistka
  • Viktoria Freie – krásná Rakušanka
  • Máša – dívka Miloše

Znaky:

Ich-forma, retrospektiva

Jazyk:

V drtivé většině je použit jazyk spisovný, ale autor občas používá nespisovné výrazy jako prdeláč, ceckounek, fofrovat a podobně.

Hlavní myšlenka díla:

Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.

Obsah:

Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale nastoupí zpátky do svého zaměstnání, řeší se zde právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční službě miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na pozadí, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zedníček. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.

Stanicí jezdily často „ostře sledované“ vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.

Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne jít do Kerska pěšky.

Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu, a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal „Mutti“, a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem.

Zdroj: Bohumil Hrabal

Obsluhoval jsem anglického krále

Rozbor díla:

Kniha je napsána zvláštním osobitým jazykem, jako by chtěl vypravěč říct vše jedním dechem. Je vhodná jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a popsán charakter doby.

Místo a doba děje:

Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.

Hlavní postavy:

Jan Dítě – v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní

Vrchní Skřivánek – vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě dřív, než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel

Líza – Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte

Jazyk:

Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. / Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka „a“.

Hlavní myšlenka díla:

Autor se zabývá životem obyčejného člověka, který je ovlivněn dobou a prostředím, ve kterém se pohybuje. Touží po štěstí a myslí si, že ho dosáhne jen tehdy, když bude mít hodně peněz a vyrovná se milionářům. Ukazuje se, že je štěstí pomíjivé a za peníze si ho člověk nikdy nekoupí.

Obsah:

Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnosti ještě dříve, než promluvil. Když se Jan zeptal, jak to všechno ví, odpovídal, že obsluhoval anglického krále. Za nedlouho se spolu sázeli, kdo uhodne, co si host objedná. Pan Skřivánek měl vždycky pravdu a stal se Janovým učitelem a vzorem. Jednoho dne přijel na návštěvu habešský císař a v hotelu Paříž byla uspořádána velkolepá hostina. Dítě obsluhoval samotného císaře a po skončení hostiny dostal řád habešského císaře.

V kině se Jan seznámil s německou slečnou Lízou a zamiloval se do ní. Kvůli ní ho vyhodili z hotelu Paříž. Jan se s Lízou oženil a ona mu našla nové zaměstnání v restauraci v Českém ráji a později v Děčíně, kde obsluhoval budoucí rodičky německé krve. Jako Němka oddaná Hitlerovi odjela pracovat na frontu jako zdravotní sestra a přivezla odtamtud Janovi sbírku známek, které v té době měly velkou cenu. Po válce si za ně mohli koupit vlastní hotel. Líza porodila chlapečka, který byl ale postižený. Zahynula při bombardování Chebu.

Po Lízině smrti Dítě prodal známky, nechal si postavit hotel V Lomu a stal se z něj milionář. Ostatní milionáři ho ale mezi sebe nepřijali a dívali se na něj jako na zbohatlíka, který vydělal na válce. Po skončení 2. světové války nastoupili k vládě komunisté a znárodnili všechny hotely včetně hotelu V Lomu. Milionáři byli zatčeni a odvedeni do vězení zřízeného speciálně pro ně. Měli se tam mnohdy lépe než doma. Po čase všechny propustili a museli jít na nucené práce. Dítě odešel pracovat do pohraničí, kde se seznámil s profesorem francouzštiny a dívkou Marcelou. Později se vydal pracovat jako cestář hlouběji do pohraničí, kde nikdo nebydlel. Dostal koně, psa, kozu a kočku a žil jen s nimi. Občas chodil do vesnice pro zásoby potravin a popovídat si s místními lidmi v hospodě. V osamění mohl přemýšlet o svém životě a byl konečně trochu šťastný.

Zdroj: Bohumil Hrabal

ROZBOR DÍLA ROMEO A JULIE

Shakespearovou nejznámější divadelní hrou je tragédie Romeo a Julie, kterou Shakespeare publikoval v roce 1595. Hlavními motivy této tragédie jsou nesmiřitelné nepřátelství a osudová láska. Hra je psána v promluvách, některé jsou místy velmi dlouhé. Konverzace mezi některými aktéry je plná slovního humoru, vtipů a dvojsmyslů. Hlavními postavami jsou velmi mladí lidé Romeo a Julie, jejich rodiče Montekové a Kapuleti, Juliin bratranec Tybalt, otec Vavřinec, Juliina chůva, místní vévoda veronský a jeho příbuzný Paris a Romeovi přátelé. Příběh je napsán v pěti jednáních, která se skládají z několika výstupů, a odehrává se převážně v italské Veroně.

Tragédie začíná prologem, který vypráví chorus, ten shrne hlavní děj příběhu. První jednání začíná setkáním sluhů Monteků a Kapuletů, kteří se vzájemně snaží vyprovokovat k souboji. Do hádky přichází také Kapulet a Montek a i oni se ženou do sporu. Rozčilený veronský vévoda rozhodne, že bude trestat smrtí porušení jeho zákazu soubojů mezi rodinami Montekových a Kapuletových. Benvolio Montekovi popravdě vypoví, jak se vše odehrálo. Když většina aktérů odejde, přijde Romeo a společně s Benvoliem řeší jeho trápení s láskou. Romeo je totiž zamilován do starší dívky Rosaliny, která se má stát jeptiškou. Romeo se tím trápením užírá. Mezitím Paris žádá Kapuleta o ruku jeho dcery Julie, Kapulet ale z žádosti není nadšený, protože mu Julie přijde ještě na svatbu mladá. Kapulet pak pošle sluhu se seznamem hostů na jeho ples. Sluha ale neumí číst, a tak požádá Romea a Benvolia, které potká, aby mu seznam přečetli. Ti tak učiní a rozhodnou se, že na ten maškarní ples také zajdou. U Kapuletů mezitím vede matka s Julií rozhovor o Parisovi a chůva jim při tom hlasitě asistuje. Zřetelně se projevuje její upovídaná povaha. Na vše má vlastní názor a dává ho jasně znát. Julie odsouhlasí matce, že se bude snažit mít se k Parisovi.

Večer ke Kapuletovým přichází Romeo s Benvoliem a Merkuciem. Oba Romeovi přátelé se velmi těší na ples, jak se budou bavit. Romeo tam jde ale jen proto, aby viděl Rosalinu. Kapulet mezitím vítá nově příchozí, když v tom Romeo spatří Julii a žádá sluhu, aby mu sdělil, kdo je ta krásná dívka, ten ale Julii nepozná. Romeo se do ní hned zamiluje. Jeho tichý monolog ale vyslechne vznětlivý Tybalt, který ho po hlase pozná a chce si to s ním vyřešit soubojem. Juliin otec mu to ale rozmluví, souboj si nepřeje, navíc mu přítomnost Romea na plese nevadí. Vidí totiž, že se Romeo chová vzorně a nikomu nepřekáží. Tybalt je i přesto uražený a raději z plesu odchází. Romeo se mezitím dává do tance s Julií, která se neznámý mladík také velmi líbí. Dokonce dojde i na několik polibků. Až v závěru večera se Romeo dovídá, že jeho vyvolenou je dcera nepřítele. Stejně tak této pravdě musí čelit i sama Julie. Nešťastný Romeo odchází, ale v průběhu večera se ke Kapuletovým znovu vrací. Vkrade se totiž do jejich zahrad, kde pozoruje Julii, která stojí na balkoně a vede monolog o své lásce k Romeovi. Nadšený Romeo vystupuje ze stínu a také se Julii vyznává ze své lásky. Tu trochu mrzí, že jí slyšel, protože se nehodí, aby dívka dávala najevo lásku jako první. Romeo je ale rád, že je to oboustranný cit. Oba milenci se dohodnou, že se následující den vezmou, Romeo vše hodlá zařídit, Julie k němu druhý den pošle chůvu, aby věděla, kdy a kde ke sňatku dojde. Jedná se o nejznámější balkónovou scénu. Romeo se pak vydá za bratrem Vavřincem, který je nejdříve velmi překvapený, jak rychle Romea přešla láska k Rosalině. Nakonec ale vidí na lásce mladých milenců samá pozitiva, domnívá se, že by to oba znepřátelené rody mohlo usmířit.

Ráno se na ulici setkává Benvolio s Merkuciem a diskutují o tom, že Tybalt poslal k Romeovi dopis s vyzváním k souboji za včerejší urážku. V tom přichází Romeo. Oba přátelé jsou velmi překvapení, jak je veselý, když ho včera viděli naposled, utápěl se v depresích. Na scénu přichází také Juliina chůva se sluhou Petrem. Merkucio se s chůvou pustí do slovní přestřelky. Chůva se po dlouhém rozhovoru doví vše, co potřebuje, a vydává se zpět za Julií. Julie mezitím napjatě čeká na její návrat. Když chůva přijde, tak se z ní snaží vymámit informace. Chůva ji nakonec prozradí, kdy a kde svatba proběhne. Julie je nadšená a vydá se na obřad. Krátce po jejich svatbě se Merkucio a Benvolio procházejí po ulicích, kde také potkají Tybalta, který je v bojovné náladě, a tak je provokuje. Schyluje se ke konfliktu, když v tom přichází pozitivně naladěný Romeo. Tybalt se ho snaží vyprovokovat, ale Romeo se nedá. Snaží se mu vysvětlit, že ho má svým způsobem rád, ale Tybalt to odmítá chápat. Neustále Romea uráží, až to Merkucio nevydrží a dojde k souboji. Romeo se snaží boj zastavit, ale Tybalt využije Merkuciovy nepozornosti a bodne ho. Merkucio umírá. Romeo zdrcený smrtí přítele se vydává za Tybaltem a zabije ho. Poté musí prchnout, protože ví, že by ho veronský vévoda nechal popravit. O smrti Merkucia a Tybalta se dovídají Montekové, Kapuleti i vévoda. Benvolio vypoví, jak se vše událo a vévoda odsoudí Romea k vyhnanství z Verony. To ale Kapuletům nestačí, chtějí se Romeovi pomstít. Chůva se vydává za Julií informovat jí o smrti jejího oblíbeného bratrance, ale podá to velmi chaoticky, a proto se Julie domnívá, že zemřel Romeo a má pocit, že jí žalem pukne srdce. Chůva ji ale vyvede z jejího omylu. Julie se uklidní, přestože ji mrzí, že zemřel Tybalt. Pak ale zjistí, že je Romeo za trest vyhnán z Verony a přijde ji, že je to téměř rozsudek smrti. Chůva, která Julii velmi miluje, se vydá za Romeem, který se ukrývá u bratra Vavřince. Romeo si přeje prožít s Julií jejich svatební noc. To se také stane, když za ní přijde v noci. K ránu ji ale musí opustit, odjíždí do Mantovy. Ten samý večer přijde ke Kapuletovým Paris, aby jim vyjádřil upřímnou soustrast. S Kapuletem se dohodnou, že si Paris přeci jen vezme Julii, a to velmi brzo. Paní Kapuletová se vydá za Julií, aby jí to sdělila, ta z toho panikaří, protože je již vdaná, ale rodiče to neví. Chůva se jí snaží přesvědčit, aby to nikomu neříkala a vzala si Parise, který je podle chůvy lepším mužem. Julie to odmítá, ale před chůvou se přetvařuje a předstírá, že si ho chce vzít. Vydává se za bratrem Vavřincem a žádá ho o radu. Ten přijde na řešení, dá jí extrakt z bylin, který vytváří u člověka stav podobný smrti. Julie tak má předstírat vlastní smrt. Julie se tedy vrací domů, kde předstírá souhlas se svatbou. Její otec i matka jsou velmi šťastní. Bratr Vavřinec mezitím pošle jiného bratra za Romeem s dopisem, kde vše Romeovi vysvětlil a žádal ho, aby Julii osvobodil z hrobky a odvezl ji z Verony. Romeo ale dopis nedostane. Večer před svatbou Julie vypije daný extrakt a upadne do falešné smrti. Tak jí najde chůva, která její smrtí velmi trpí, stejně jako všichni Kapuletovi a mladý Paris. Julie je pohřbená v rodinné hrobce. O její smrti se v Mantově dovídá i Romeo, který se rozhodne také zemřít, a proto si u lékaře koupí prudký jed a odjede zpět do Verony, kde se vydá k hrobce Kapuletů. Tam se ale setkává s Parisem, který donesl Julii květiny. Paris se domnívá, že chce Romeo zneuctít hrob Kapuletových a dojde k zápasu. Paris při něm umírá. Jeho posledním přáním je, aby spočinul vedle Julie, to mu také Romeo splní. Sám vedle jejího těla vypije jed a zemře. V tom okamžiku se probírá i Julie a vidí zemřelého Parise a Romea. Bratr Vavřinec, který jí přišel vysvobodit z hrobky, se jí snaží přesvědčit, aby s ním odešla a uchýlila se do kláštera, Julie to odmítá, a když oba uslyší velký hluk zvenčí, bratr Vavřinec odejde. Julie zůstává v hrobce sama a rozhodne se zemřít vedle milovaného Romea. Pokusí se také otrávit jedem z jeho úst, jed ale nepůsobí, a tak se probodne Romeovou dýkou. Mezitím je venku chycen bratr Vavřinec. Ten společně s Romeovým sluhou vše vysvětlí jak Kapuletovým, tak i panu Montekovi, který zároveň trpí i nad smrtí ženy. Kapuletovým a Montekovi dojde, že jejich nepřátelství způsobilo smrt jejich milovaných dětí a usmíří se. Dohodnou se nakonec, že Montek postaví zlatou sochu pro Julii a Kapulet zase na oplátku nechá postavit zlatou sochu pro Romea. Tak až smrtí jejich nejbližších se usmířily dva nesmiřitelně znepřátelené rody.

Zdroj: William Shakespeare

ROZBOR SHAKESPEAROVA DÍLA HAMLET

Mezi Shakespearovy nejznámější divadelní hry patří zcela nepochybně příběh o dánském princi Hamletovi. Tato tragédie byla vydána někdy v letech 1599 – 1602. Hlavním motivem této hry je pomsta. Příběh je psán v promluvách, které jsou místy velmi dlouhé. Jedná se hlavně o Hamletovy filozofické monology, v nichž převážně řeší otázky života. Jeho promluvy jsou často plné vtipu, ironie a někdy i dvojsmyslů. V knize se také objevuje velká řada rčení, přísloví i bohatých přirovnání. Hlavními postavami jsou tedy Hamlet, jeho strýc Claudius, Hamletova matka Gertruda, nejvyšší komoří Polonius a jeho děti Ofelie a Laertas. Svůj význam v příběhu mají i Hamletovi přátelé Horacio a Rosencrantz a Guildenstern.

Tragédie Hamlet, princ dánský se skládá z pěti jednání. Hamletův příběh začíná před branami královského hradu Elsinor, kde se střídá stráž důstojníků. S jedním z nich také přichází Hamletův přítel Horacio. Chce se sám přesvědčit, že se u hradu objevuje duch podobný zemřelému králi. Moc tomu ale nevěří, svůj názor změní, až když ducha spatří. Přestože má strach, rozhodne se ducha oslovit, ten mu ale neodpoví a se zakokrháním kohouta zmizí. Horacio se rozhodne, že o tom poví Hamletovi. Příběh pak pokračuje na hradě, kde se král Klaudius dovídá o pokusu norského prince Fortinbase napadnout dánské království, rozhodne se o tom informovat Fortinbasova strýce, který je králem. Norska. Král se také dovídá, že se hodlá do Francie vrátit syn komořího Laertes. Hamlet se na vládu svého strýce dívá velmi skepticky a ironicky. Nejvíce nesouhlasí s tím, že si ho jeho matka vzala dva měsíce po smrti jeho otce. Považuje to za zradu a je si jistý, že se Klaudius nemůže v ničem jeho otci vyrovnat. I přesto matku poslechne, když ho prosí, aby s nimi zůstal v Dánsku a nestudoval dál již. Právě ve chvíli, kdy se trápí matčinou zradou na otci, tak přichází Horacio a vypráví mu o přízraku, který je podobný bývalému králi oblečenému ve zbroji. Hamlet chce přízrak spatřit a vydá se s Horaciem k branám hradu. Cestou ho zpovídá, jak duch vypadá. Hamlet se obává, že přítomnost otcova ducha ve zbroji věští něco špatného.

Mezitím v domě komořího Polonia se Laertes loučí se svou sestrou Ofélií a varuje ji před Hamletem, bojí se, aby se do něj Ofélie nezamilovala a nevzdala se mu. Varuje ji, že to s ní Hamlet jistě nemyslí vážně. Mezitím přichází Polonius a také se loučí s Laertem, dává mu mnoho rad, jak se má ve Francii chovat. Radí mu například, aby si nechával pro sebe, co si myslí, také že má jednat s rozmyslem a vážit si pravých přátel. Zároveň ho ale varuje před unáhlenými přátelstvími a zbytečnými rvačkami. Zároveň pokud je ale nutné bojovat, tak se má chovat tak, aby se ho nepřátelé báli. Radí mu, aby naslouchal, co mu lidé říkají, ale příliš to nekomentoval, také aby lidi sám neodsuzoval. Měl by se také dobře oblékat, zároveň by to ale nemělo být příliš výstřední. Neměl by si také peníze půjčovat, ale ani by neměl půjčovat někomu jinému. Po těchto cenných radách Laertas odchází a odplouvá do Francie.

Polonius po jeho odchodu vyzvídal u Ofélie, co jí Laertas říkal. Sám ale s Laertem souhlasí, také se bojí, že by jí mohl Hamlet zneužít. Poradí jí, aby s Hamletem raději nezůstávala o samotě a příliš se s ním nevybavovala.

Hamlet zatím večer čeká s Horaciem a důstojníkem Marcellem na hradbách. Duch se opět zjeví, a když přijde blíž, je znát, že chce mluvit s Hamletem o samotě. Přátelé ho od toho ale odrazují, bojí se, aby se mu něco nestalo. Hamlet i přes jejich varování jde za duchem, který na něj opravdu promluví. Je to duch jeho otce, který ještě musí nějakou dobu pobýt na zemi. Duch prozradí Hamletovi, jak zemřel. Hamlet se dovídá, že jeho otce zabil Klaudius. Když otec spal, tak se k němu připlížil a nalil mu jed do ucha, což ho zabilo. Hamletova otce velmi trápilo, že ho žena, kterou tak miloval, tak rychle zradila. Duch zmizí a Hamlet je pevně rozhodnutý svého otce pomstít. Přichází za ním Horacio a Marcellus a Hamlet je donutí přísahat na meč, že nic z noci neprozradí nikomu.

Další část příběhu se odehrává s určitým časovým odstupem. Polonius mluví se svým sluhou Reynaldem, kterého posílá do Francie, aby zjistil, jak si tam Laertus vede, má k tomu využít určité lsti. Má se seznámit s lidmi, kteří Laerta znají a předstírat, že ví o Laertovi něco špatného, pokud se k němu přidají s negativními zkušenostmi, tak by pak Polonius Laerta z Francie odvolal. Když sluha odejde, tak přichází Ofélie, která otci vypráví, jak se u ní zjevil Hamlet a vypadal velmi rozrušeně. Polonius se obává, že Hamlet zešílel láskou k Ofélii a litoval toho, že mu v lásce příliš nedůvěřoval. Litoval, že donutil Ofélii, aby Hamletovi vracela dárky a dopisy. Mezitím na hradě vítá král Hamletovy bývalé spolužáky Rosenkrantze a Guildensterna, a spolu s královnou je žádá, aby zjistili, co Hamleta tak trápí. Oba muži se snaží králi vlichotit. Když muži odejdou, navštíví krále Polonius a řekne mu, o jeho obavách, že Hamlet zešílel kvůli Ofélii. Král i královna si velmi přejí, aby to tak doopravdy bylo. Královna se ale bojí, že je to kvůli smrti jejího prvního manžela a její rychlé druhé svatbě. Polonius králi navrhl, aby se skryli a vyslechli rozhovor mezi Hamletem a Ofélií. Přichází také posel, který je informuje, že starý norský král zjednal pořádek a mladý Fortinbras potáhne proti Polákům, ne proti Dánům. Hamlet se setkal také s Poloniem a zkoušel na něj své předstírané bláznovství různými dvojsmysly. Polonia nejvíce z rozhovoru zaujalo, že Hamlet často odkazuje k jeho dceři, to ho utvrdilo v jeho přesvědčení o příčinách jeho šílenství. Hamlet se také setkává s bývalými spolužáky a je mu jasné, proč přijeli, nevěří jim příliš.

Oba mu také ale vypráví, že se k hradu blíží divadelní soubor, Hamlet měl vždy divadlo velmi rád, a tak se na ně těší. Divadelníci přijedou a Hamlet se rozhodne, že je nechá zahrát jednu divadelní hru a sám k ní připíše část dalšího děje. Královna je zklamaná, že Rosenkrantz a Guildenstern zatím nezjistili, co Hamleta trápí. Mezitím se král s Poloniem schovají a sledují setkání Ofélie a Hamleta. To ale neprobíhá tak, jak si Polonius představoval. Hamlet nevyzná Ofélii lásku, naopak ji radí, aby šla do kláštera, že tam jí žádné zklamání nehrozí.

Hamlet pak s herci nacvičí hru, na níž se přijdou podívat i král a královna. Předtím Hamlet poradí Horaciovi, aby sledoval u hry krále, sám pak jistě pochopí, co Hamleta trápí. Divadelní hra má jasný obsah. Hlavní postava krále je otrávena jedem do ucha a vrah se pak ožení s královou manželkou. Klaudius nechá hru zastavit a odejde. Po představení se snaží Rosenkrantz a Guildenstern zapůsobit na Hamleta. Samozřejmě bezvýsledně. Královna pak nechá k sobě zavolat Hamleta, chce si s ním podle plánu promluvit. Klaudius se pak setká s Rosenkrantzem a Guildensternem, ti mu velmi pochlebují, začíná rozvíjet teorii o tom, že je potřeba se zbavit bláznivého Hamleta. Polonius se mezitím chystá jít ke královně vyslechnout rozhovor s Hamletem. Netuší ale, že jde na vlastní smrt. Hamlet si totiž všimne, že se někdo schovává za zástěnou, myslí si, že je Klaudius, a tak do zástěny bodne. Tím Polonia zabije. Hamlet si také na návštěvě u matky povídá s duchem otce, kterému se úplně nelíbí, že Hamlet trápí matku. Gertruda ale ducha nevidí. Hamlet se pak pokusí Poloniova těla zbavit.

Král se pak dozví, co Hamlet udělal, a je mu jasné, že se musí Hamleta zbavit, proto ho spolu s Rosenkrantzem a Guildensternem pošle do Anglie. Oba muži ale mají s sebou tajný dopis, v němž je napsáno, že má anglický král nechat Hamleta popravit. Hamlet se cestou poznává s Fortinbrasem. Na lodi si pak přečte dopis, který napsal Klaudius a vytvoří padělek, v němž je napsáno, že mají být popraveni Rosenkrantz s Guildensternem. Sám se pak vrátí do Dánska. Mezitím se ale v Dánsku zblázní Ofélie a nakonec spáchá sebevraždu utopením. Do Dánska se také vrátil Laertes, aby zjistil, co se stalo jeho otci. Protože nechápe, co se stalo a nelíbilo se mu, že pohřeb jeho otce byl podle něj nedostatečný. Povede se mu vést vzpouru, kterou Kordelius ale ukončí, když veškerou vinu svede jen na Hamleta a utěšuje Laerta, že Hamlet bude popraven v Anglii. V tu chvíli se ale dozvědí, že Hamlet se vrátil do Dánska a Laertes chce svou pomstu, s Klaudiem zosnovují plán, jehož důsledkem má být smrt Hamleta. Kordelius vymyslí, že by měl Laertes vyzvat Hamleta na souboj a zabít ho. Na hřbitově, kde dojde k pohřbu Ofélie, se objeví i Hamlet, jehož Oféliina smrt velmi zasáhla. Laertes se na něj vrhne, ale Klaudius ho uklidní. Později je Hamlet vyzván na souboj. Kordelius i Laertes se rozhodnout pojistit si smrt Hamleta. Kordelius nechá naostřit meč Laerta, ten ho ještě otráví. Kordelius také jed vlije do vína, z něhož se měl Hamlet napít. Při souboji Hamlet vyhrává, dvakrát zasáhne Laerta. Kordelius mu neustále nabízí víno, ale on ho odmítá, až se vína napije královna na zdraví Hamleta. Jed ji otráví a ona zemře, před smrtí však pochopí, že byla otrávena. Laertes mezitím poraní Hamleta, dál si ale v souboji muži omylem vymění meče a Hamlet poraní Laerta. Ten ví, že umírá, a tak Hamletovi prozradí lest, do níž ho chtěli chytit. Omluví se mu také za svůj hněv. Umírající Hamlet zabije Klaudia, a tak pomstí smrt svého otce. Horacio chce zemřít spolu s Hamletem, ale Hamlet mu to nedovolí, potřebuje, aby někdo vyprávěl, co se stalo ve skutečnosti. Dánské království také předá Fortinbrasovi. Po smrti Hamleta přijede na hrad Fortinbras, aby dánského krále informoval o svém vítězství nad Poláky. Tam se také dozvídá o smrti královské rodiny a hned uplatňuje svůj nárok na trůn. Fortinbras také v závěru vychvaluje Hamleta a lituje, že si nemohl vyzkoušet být králem.

Zdroj: William Shakespeare

Rozbor díla Divá Bára

Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.

Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.

Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.

Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)

Rozbor díla Babička

Následující část obsahuje shrnutí knihy Babičky včetně obsahu a slouží jako podklad k rozboru díla, případně jako podklad pro referát na toto téma.

Kniha Babička vyšla ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. Od té doby dosáhla přes tři sta českých vydání, byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze.

Jedná se o nedějovou prózu. Všechno zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, a dovídáme se o tom jen retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena převezme na starost chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě u sousedů. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se „obrazy venkovského života“ končí.

Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemohla. Dokázala jen ovlivnit děti, aby se bezbranné nešťastnici nevysmívaly, aby její podivné jednání respektovaly. Od všech ostatních postav díla, které jsou hovorné, se Viktorka odlišuje tím, že nemluví. Jen několika gesty dává najevo vztah k situaci, k níž se nachomýtla. Není přitom epizodickou postavou.

O babiččině manželovi se dovídáme na vzdálených místech textu, jedná se o formu retrospektivy, jako vzpomínky na události, které proběhly a uzavřely se za hranicemi vlastního dění. Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí a strastí.

Autorčina fikce se krajně vzdálila od látkových východisek. Rodina Panklové žila v nevzhledném přístavu ratibořického zámku, babička z hor tam pobývala jen několik roků.

Román Boženy Němcové Babička má jasné autobiografické prvky. Autorka zde vzpomíná na své dětství. Hlavní hrdinkou je zde babička, která se vydává ke své dceři a zeťovi, aby jim pomáhala v domácnosti a s výchovou jejich dětí. Autorka se zde ztotožňuje s postavou vnučky Barunky a zachycuje zde svůj zidealizovaný vztah k babičce. Babička působí jako spravedlivá, milá, vesnická žena, která má ráda to, čemu rozumí. Příliš nechápe různé novoty. Její dcerou je Tereza Prošková, která se svým manželem Janem Proškem přijíždí z Vídně. Tereza Prošková má svou rodinu ráda, zároveň je ale pro ni důležité společenské postavení. Jan Prošek si dokáže získat snadno sympatie babičky, přestože z počátku neumí mluvit česky. Důležitá jsou zde i vnoučata Barunka, Jan, Vilém a Adélka. V příběhu hrají svoji roli i kněžna, její schovanka Hortensie, dcera hospodských Kristla, její nápadník Míla a i bláznivá Viktorka.

Příběh začíná přestěhováním babičky k její dceři Terezii Proškové. Babička do té doby žila v malé pohorské vesnici u slezských hranic, protože chtěla ale pomoci své dceři, která se i s rodinou stěhovala z Vídně do Čech, přestěhovala se k nim. Její vnoučata z ní byla hned od začátku unesená, babička si je získala i dárky, které jim přivezla. Babička se na začátku necítila v domě Proškových dobře, přišlo jí, že si žijí příliš pansky, na což ona nebyla zvyklá. Paní Tereza jí ale předala úkoly hospodyně a babička byla spokojená. Díky ní děti zjistily, jak se peče chleba, i jak se vyrábí sirky. Děti babičku velmi obdivovaly, líbila se jim také malovaná truhla, kterou si přivezla, i stříbrný tolar, který nosila na řetízku. Babička si tohoto tolaru velmi vážila, protože jej dostala od císaře Josefa.

Babička si za čas na život u Proškových zvykla a vypěstovala si určité návyky, v létě například vstávala ve čtyři hodiny, pak vstala, pomodlila se, oblékla se a předla, dokud nebyl čas, aby se postarala o zvířata a probudila děti. Mnoho času trávila s dětmi, kterým vyprávěla různé příhody, chodila s nimi na procházky, při nichž občas potkali Viktorku, o které se vědělo, že je bláznivá a s nikým nemluví, žije v jeskyni a v noci sedává u splavu a zpívá. I přes její podivné chování, ji děti měly rády a moc si přály jí pomoc, chtěly, aby Viktorka začala žít s nimi. Viktorce ale již nebylo pomoci. Babičku velmi zajímalo, co se Viktorce stalo, že se zbláznila.

Kromě Viktorky se babička a Proškovi také často setkávali s panem myslivcem a panem mlynářem, kteří často chodili kolem jejich domu. Oba se pak vždy zastavili na kus řeči. Kolem také chodíval panský hlídač, kterého ale děti neměly rády, protože věděly, že není dobrý člověk a že krade. Jednou za rok je také navštívil kupec Vlach, který jim vždy vyprávěl různé příhody, a paní Prošková od něj nakupovala. Někdy se také zastavil myslivec Beyer z Krkonoš, tomu se nejvíce líbil malý Jeník, věřil, že z něj bude dobrý myslivec, až vyroste. Babička ráda s každým prohodila pár vlídných slov, neměla ale příliš ráda paní správcovou, a tak při její návštěvě obvykle raději odešla z domu. Paní správcová se totiž nad babičkou velmi povyšovala a opovrhovala jejími zvyky.

Babička každou neděli ráno chodila do kostela, na cestu se vždy hezky oblékla, což se hlavně dětem líbilo. Vždy na ni čekaly, když se z kostela vracela. Společně se pak odpoledne vydávaly k mlynářovým, kde si děti hrály s jejich dcerou, ale také s dětmi Kudrnovými. Kudrnovi byli velmi chudí a lidé se jich dost často štítili, protože jedli i veverky a kočky. Babičce ale nevadilo, že si její vnoučata s nimi hrají. Při jedné návštěvě ve mlýně vyprávěla babička, jak dostala tolar od císaře pána.

Tenkrát byla ještě velmi mladá a vydala se s kmotrou prodávat vlněné houně, cestou ale potkaly pána, který se kochal krajinou pomocí dalekohledu. Dali se spolu do řeči, pánovi se líbilo, jak se babička i kmotra vyjadřují o císaři a jeho matce, a proto dal babičce na památku tolar a koupil od nich houni. Obě se tak dozvěděli, že to on je císař. V neděli večer pak obvykle zašla babička do hospody. Měla velmi ráda dceru hospodských Kristlu, která byla velmi hezká, a chlapci se za ní jen otáčeli.

Na návštěvu chodila babička s vnoučaty také do myslivny. Při jedné takové cestě se zastavily u trosek rýznburského hradu, kde se posadily a vyprávěly si příběhy o statečném ovčákovi, i o hluchoněmé holčičce, která zázrakem začala slyšet a mluvit. V tom ale spatřily kněžnu, jak se k nim blíží na koni. Kněžna je mile pozdravila a babička jí nabídla jahody, které natrhaly, kněžna jahodu ale odmítla, když jí babička vyprávěla o tom, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, některé si ale vzít ovoce nesmí, protože jejich matky ovoce jedí místo nich. Kněžna ale jahody přijala jako dárek pro Hortensii a pozvala babičku s vnoučaty na její zámek. Po jejím odjezdu se děti začaly těšit, až se podívají do zámku, a pokračovaly v cestě do myslivny, kde jim myslivec vyprávěl, co se stalo Viktorce, že se zbláznila.

Viktorka pocházela ze sedlácké rodiny. Bývala nejkrásnější a nejpracovitější dívkou v okolí, žádný z mládenců ji ale nezaujal natolik, aby si ho chtěla vzít. Až jednou k jejich vesnici přitáhli myslivci. Jeden z nich, s černýma očima, jí začal všude pronásledovat, Viktorka nevěděla, co si o tom má myslet, chránila se před ním i škapulířem a chystala se raději rychle se provdat. Jednou se ale vydala na louku, a tam si poranila nohu, myslivec jí tam našel, ošetřil ji a vyznal jí lásku. Viktorka se do něj zamilovala, a když myslivci odtáhli pryč, šla za ním. Asi za rok se vrátila, byla těhotná a bláznivá. Nevrátila se domů, žila v lese, a když porodila, tak dítě hodila do splavu, od té doby tam večer sedávala a zpívala ukolébavku. Do rodného dvora se vrátila jen dvakrát, poprvé když se vdávala její sestra za muže, kterého si měla vzít Viktorka, rozhodila tam květiny a po druhé, když umíral její otec, tak se s ním přišla rozloučit.

Druhý den se vnoučata s babičkou vydaly na zámek za kněžnou. Babičku překvapilo, jak se tam lidé chovali namyšleně. Kněžna je mile přijala. Dětem i babičce se líbila také kněžnina schovanka Hortensie, která je obdarovala růží, a pak děti provedla po zámku. Mezitím babička kněžně vyprávěla, jak přišla o manžela v pruské válce, a jak se z Pruska vydala sama se třemi dětmi domů k jejím rodičům, jak byli rádi, že ji vidí, přestože jejího manžela Jiřího litovali. Také jí vyprávěla o dětech, o synovi, který pracoval jako tkadlec, a dcerách Tereze a Dorotě. Kněžna pak pozvala babičku i děti na snídani. Hortensie poslal po vnoučatech nějaké peníze pro Kudrnovy děti. Kněžna na radu babičky pak z Kudrny udělala poklasného, aby vždy měla jeho rodina co jíst. Kněžna si babičku oblíbila a slíbila jí, že ji vždy ráda vyslechne.

S Hortensií se babička a děti setkaly nedlouho poté, když se vydala na projížďku. Chvíli si s nimi povídala, vyprávěla jim i o životě v Itálii. Hortensii i kněžnu pak viděly druhý den při oslavách Božího těla, kdy se obě zúčastnily mše v kostele. Babička se pak s dětmi chystala po průvodu jet domů. Jela s nimi i Kristla s Mílou, který se Kristle velmi líbil.

Ve svatojánský předvečer se celá rodina Proškových chystala na svátek pana Proška. Babička odcházela spát jako poslední a spatřila Kristlu, jak běží se svatojánským věnečkem. Babička vzpomínala, jak byla mladá a chovala se úplně stejně jako Kristla. Druhý den se na Starém bělidle slavil Janův svátek. Přišli popřát i mlynář, myslivec a Kristla, která jim také vyprávěla, jak Míla a jeho kamarádi potrestali Taliána, který ji pronásledoval. Když ho Míla nachytal, jak se k ní snaží večer dostat, tak ho s přáteli chytili, namazali kolomazí a přivázali k bidlu, s nímž musel dojít na zámek. Kristla se teď bála jeho pomsty. K Proškovým přijela také kněžna s Hortenzií. Ostatní návštěvníky překvapilo, jak se babička chovala k paní kněžně. Kněžna si s nimi hezky povídala a dozvěděla se také o Taliánovi, rozhodla se, že se o to postará.

V době pouti se vydala babička s Barunkou, Mančinkou a Kristlou na pouť. Došli až do Svatoňovic, kde spali u svých známých. Druhý den se vydali do kostela a pak kupovali pro sebe a své známé poutí. Babička pomohla své známé, která neměla dost peněz, aby si koupila klokočový růženec, po kterém toužila. Kristla si na pouti koupila obroučku s hořícími srdci a Míla si koupil obroučku s dvěma složenýma rukama. Vyměnili si je. Kristla mu dala své srdce a on jí ruku. Cestou zpět se chlapci zastavili na jednom místě a začali opravovat hrob s devíti kříži. Dívky se pak dozvěděli příběh o dvou snoubencích, kteří tragicky zemřeli, když jejich lásce nepřál mužův sok a muže zabil. Dívka se pak zabila. Cestou slyšely dvě varianty toho příběhu, věděly, že nikdy nezjistí, jak to bylo doopravdy. Když se vrátili domů, čekali tam na ně jejich rodiny a oni se rozešli do svých domovů.

Podzim začal smutně, protože paní kněžna s Hortenzií odjely zpět do Vídně, a tam se s nimi musel vydat i pan Prošek. Celá krajina se začala měnit, stromy opadaly, a tak i Viktorku bylo zdálky vidět, když scházela z vrchu. Babička si s dětmi i nadále ráda povídala. Jednou si povídaly o pověsti, která říkala, že bude v zemi zle, až se socha Sibyly na mramorovém koni propadne do země. Barunka se o svou zemi bála, ale babička ji utěšovala, že se bát nemusí, lidé svoji zemi budou bránit. Na Starém bělidle se často vzpomínalo na pana Proška, kněžnu i Hortensii. O svátku Všech svatých si ale babička i děti zavzpomínaly i na další lidi, za něž zapálily svíčku. Po Dušičkách začaly přástvy, které se konaly i na Starém bělidle, scházely se tu ženy, společně předly a vyprávěly sobě i dětem různé příběhy, pohádky, ale řešily i vánoční zvyky a různé recepty. Děti milovaly babiččina vyprávění a snažily se jí přesvědčit, aby jim začala vyprávět dřív, než ostatní přijdou. Babička to ale nikdy neudělala. Na Vánoce přijeli na návštěvu k Proškovým i babiččin syn a synovec. Babička byla šťastná, že je vidí. I děti se s ním rády potkaly, velmi se jim líbil, protože prý připomínal dědečka. Na Štědrý den babička podělila dobytek i drůbež, taká se část večeře hodila do potoka a zahrabala se v sadu. U Proškových praktikovaly různé vánoční zvyky, například se sléval vosk, pouštěly se ořechové skořápky, třáslo se bezem a krájelo se jablíčko. Na Štěpána čekala chlapce koleda, na Tři krále pak zase přišel pan učitel, aby napsal tři krále na dveře. Pak přišly hody, zabíjačky a různé oslavy, například oslava na počest svaté Doroty. Na masopust se paní Prošková s dětmi vydala do města, kde děti viděly průvod v maskách. Pak začaly přípravy na Velikonoce. Babička dětem vyprávěla o Kristovi a důležitosti Velikonoc. Na Smrtnou neděli děti vynášely smrt, na Květnou pak dívky trhaly kočičky, na Velký pátek se babička s Barunkou společně modlily a šly k božímu hrobu. Na Bílou sobotu se uklízelo a peklo. Na Boží hod babička nechala v chrámu vysvětit jídlo. V pondělí přišla klasická koleda.

S přicházejícím jarem začalo také přibývat v řece vody. Mlynář to sledoval se znepokojením, protože věděl, že může přijít povodeň. I babička se na ní začala připravovat. Nechala věci odnést do vyššího patra, drůbež přestěhovala na stráň a paní Proškovou a děti poslala k myslivcovým. Sama s Voršou v domě zůstala, aby ho hlídala. Přišel k ní i Míla, aby tam byl, kdyby byl nějaký problém. Další den bylo celé údolí zatopené vodou, naštěstí to jejich stavení ustálo. Začala se blížit doba, kdy se jim měl vrátit tatínek z Vídně. Nejprve ale děti začala čekat škola. Děti vždy své zážitky vyprávěly babičce, mamince se příliš nesvěřovaly, protože věděly, že by je za některé lumpárny nepochválila. Babička také zjistila, že se Míla trápí, protože to začalo vypadat, že bude muset na 14 let na vojnu. Správcova dcera mu totiž neodpustila, že kvůli němu musel odjet Talián, na kterého si myslela, také rychtářovic dcera se na něj zlobila, protože si ho chtěla vzít, ale on jí odmítl.

Děti pak zjistily, že se jim tatínek ještě nějakou dobu nevrátí, protože Hortenzie onemocněla, a tak museli zůstat ve Vídni. Proškovi také zasáhla Kristlina starost o Mílu, věděla, že Míla nemá dost peněz, aby se z vojny vyplatil. Babička se jí proto snažila utěšit, a vyprávěla jí, jak se ona dala dohromady s jejím Jiřím. Že i on měl narukovat, když jí chránil před chtivostí důstojníka, že ale utekl do Kladska, kde se pod vlivem alkoholu nechal zapsat do pruské armády, že za ním přijela, vzala si ho a zůstala tam s ním. Kristlu příběh ale příliš neutěšil, protože za ní přišel Míla a oznámil jí, že musí narukovat. Kristla věděla, že jí otec bude nutit, aby si vzala někoho jiného. Oba milenci byli nešťastní.

K těmto smutným událostem ale přibyla i jedna veselá. K Proškovým na návštěvu přišel i pan Beyer se synem Orlem. Orel se dětem velmi líbil. Pan Beyer už se zase těšil, až si jednou bude moci odvézt Jana k sobě do myslivny. Přišel k nim na návštěvu také pan myslivec a pana Beyera překvapilo, když zjistil, že Viktorka stále žije. Muži vyprávěli různé příhody, které zažili. Pan Beyer vyprávěl třeba o lidské nespravedlnosti. Jeden vrah zabil svého přítele, ale protože měl hezkou tvář, tak ho lidé litovali. Druhý muž zabil ženu, která ho velmi trápila, ale protože byl ošklivý, tak s ním lidé zacházeli zle. On byl jediný, kdo se k němu zachoval soucitně, protože pocházeli ze stejného kraje. Vrah jen litoval, že se k němu nikdo nechoval, tak jako pan Beyer, pak by nezabil. Při návratu pana Beyera a Orla domů jim daly děti věci na památku. Adélka dala Orlovi na památku růži, kterou dostala od Hortenzie (Orel svou růži pak opatroval a jednou se pro Adélku vrátil a vzal si ji). Mezitím byl Míla odveden, Kristla byla nešťastná, ale babička jim dodala naději, že se snad neloučí na dlouho, ani jeden tomu nerozuměl, ale doufali, že babička ví, co říká.

Před žněmi se konečně na zámek vrátila kněžna s Hortenzií, která byla sice již zdravá, ale vypadala velmi nešťastně. Za to na Starém bělidle teď bylo veselo, děti byly nadšené, že mají tatínka zpět. I babička byla ráda, pana Proška jen překvapilo, jak se babička najednou zajímá, jak kněžna tráví volný čas. Také babičce přinesl dopis od dcery, ve kterém ji píše, že se bude vdávat a jak to bude možné, že za babičkou oba přijedou. Jednou odjeli Proškovi do města a zůstala jen babička, aby hlídala dům. Na návštěvu ale zrovna přišla Hortenzie, babička poznala, co Hortenzii trápí. Také ji velmi překvapilo, že ji Hortenzie chtěla namalovat, ale souhlasila s tím pod podmínkou, že obrázek dostane rodina po její smrti. Kněžna, která vyzvedávala Hortenzii, ji pozvala na zámek, aby ji Hortenzie mohla namalovat. Babička byla ráda, konečně tak dostala příležitost s kněžnou pohovořit o tom, co ji trápilo. Druhý den přišla obrovská bouřka, při které blesk zasáhl do hrušně, která byla nad domem. Nikomu se u Proškových ale naštěstí nic nestalo a babička se proto vydala do zámku, kde kněžně prozradila, že je Hortenzie nešťastně zamilovaná. Kněžna chtěla jen její dobro, a proto se rozhodla, že dovolí Hortenzii, aby si vzala svého učitele kreslení. Když se spokojená babička vrátila domů, tak se dozvěděla, že blesk zabil Viktorku, která stála pod stromem, našel jí myslivec a připravil jí k pohřbu. Děti o zemřelé Viktorce pak vyprávěly při další návštěvě zámku i Hortenzii, která slíbila, že ji jim i myslivcovým namaluje. Hortenzie byla na první pohled mnohem šťastnější než minule a byla za to velmi vděčná babičce. Na oslavě žní Kristla jako nejkrásnější dívka měla tu čest předat věnec paní kněžně, to také udělala, kněžna se jí ptala, proč nemá žádného tanečníka a jestli jí může někoho obstarat. V tom se objevil Míla v  selském oblečení. Kněžna ho vyplatila. Kristla byla velmi šťastná. Oba milenci děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Také jim šla babička na svatbě za starosvatou.

Babička si na Staré bělidlo zvykla a zamilovala si ho, stejně jako lidi, kteří žili v jeho okolí. S láskou sledovala, jak jí vnoučata rostou. Bohužel ne vše, co se dělo, bylo šťastné. Velmi litovala Hortenzii, která zemřela, ale zanechala po sobě syna, kterého vychovávala kněžna. Smrt babičky byla klidná a rychlá. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho lidí i z okolí, kněžna tento průvod sledovala z okna a pronesla u toho památnou větu: „Šťastná to žena!“

Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)

REFERÁT NA KNIHY

Rozbor díla Tajuplný ostrov od Julesa Vernea

Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.

Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.

Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.

Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou večer muži uslyšeli štěkot a spatřili Topa, který se k nim blížil. Vydali se za ním a objevili Naba, jak truchlí nad inženýrovým tělem. Inženýr ale nebyl mrtvý a mužům se ho podařilo dostat do Komína, kde se zotavil. Když se inženýr probral, byl velmi překvapený, protože si vůbec nepamatoval, jak se dostal od moře. Byla to pro něj záhada.

S inženýrem je život na ostrově mnohem jednodušší, lehce se mu podařilo rozdělat oheň, který za nepřítomnosti mužů vyhasnul. Stačila mu na to dvě sklíčka z hodinek. Námořník Pencroff si za své vzal zase zásobování trosečníků. Velmi rád lovil, litoval jen, že nemá vhodné zbraně.

Když se Smith zotavil, vydali se na prohlídku okolí. Smith zjistil, že jsou na sopečné půdě, také že na ostrově žijí mufloni a další zvěř. Při obhlídce trosečníci také zjistili, že se opravdu nachází na ostrově, přestože doufali, že se jedná o kontinent. Obvod ostrova odhadli asi na 180 kilometrů. Potěšila je přítomnost velkého sladkovodního jezera. Trosečníci se dohodli, že místa, která na ostrově navštíví, pojmenují. Vymysleli tak názvy jako záliv Unie, Washingtonův záliv, Franklinova hora, Grantovo jezero, Hadí poloostrov, mys Čelistí a mnohé další. Ostrov pojmenovali jako Lincolnův ostrov.

Jako první zbraně trosečníkům sloužily luky a šípy. Při všech prohlídkách ostrova Smith shromažďoval horniny, zjistil tak, že mají k dispozici železnou rudu, pyrit, hrnčířskou hlínu, vápno i uhlí. Díky tomu si byli schopni vyrobit pec, v níž si vypálili nádobí, například hrnce. Z Topova obojku si vytvořili nůž. Trosečníci také těžili rudu, která se jim pak hodila na výrobu různých předmětů. Aby získali kovářské měchy, zaútočili na tuleně, jejichž kůži k tomu pak využili. Díky rudě a kovářskému měchu pak mohli vytvořit kleště, páčidlo, motyky a další předměty. Z tuleňů také využili tuk, který měli na výrobu svíček.

Trosečníci pak hledali místo, kde by si mohli udělat trvalé bydliště. Velmi jim vyhovovalo prostředí kolem jezera. Při jedné jeho ale obhlídce se Top vrhnul do vody a bojoval s moroněm. Bylo jasné, že Top zemře, v tom ale neznámá síla zabila moroně a Topa vymrštila na břeh. Nikdo nevěděl, jak je to možné.

Trosečníkům se pak podařilo vyhodit do povětří část odtoku řeky u jezera a vstoupit do podzemního systému, kde se rozhodli udělat si nový příbytek. V jeskyni našli také přírodní studnu, v níž byla sladká voda. Top na něco v jeskyni štěkal, ale nikdo z trosečníků neviděl, na co. Domnívali se, že tam žilo nějaké zvíře a že ho jejich přítomnost vyhnala studnou pryč. Jejich nové bydliště nazvali Žulový dům. Do Žulového domu se dostávali po žebříku. Vytvořili si také ve skále okna, aby prostor osvětlili. Trosečníkům také velmi vyhovovaly louky v okolí jezera, které jim poskytovaly dostatek bylin i zvěře.

Trosečníci se ale nevěnovali jen vylepšování jejich příbytku, ale i ostrova. Kde potřebovali, tam postavili mosty. Trápil je ale nedostatek oblečení, za to se jim ale podařilo vytvořit si obilné políčko, z jediného zrnka, které uvízlo Harbertovi v kapse. Není potřeba zdůrazňovat, že všechny takové nápady pocházely z hlavy inženýra Smitha.

Smitha velmi trápilo to, že Top často štěkával na jejich studnu, tušil, že se tam ukrývá něco, co se Topovi nelíbilo. Další záhada se objevila, když přinesl Pencroff z lovu samici pekariho s dvěma mláďaty. Jaké bylo pro trosečníky překvapení, když v jednom z mláďat našli kulku, která značila, že někdo během tří měsíců na toto sele musel vystřelit. Začali si uvědomovat, že tento ostrov není třeba tak opuštěný, jak se zdál.

Trosečníci přečkali zimu a rozhodli se pokračovat v průzkumu ostrova, Pencroff na to vyrobil člun, se kterým mohli část cesty plout. To také udělali. Když došli až k moři, objevili tam bedny, v nichž byly různé nástroje, zbraně i knihy. Všichni byli nadšení, jen Pencroff byl zklamaný, že tam nebyl tabák. Pokračovali dál po řece, když to po ní nešlo dál, vydali se pěšky. Vydali se na cestu domů podél jižního pobřeží, protože hledali trosečníky, kterým patřily nalezené bedny. Pokračovali dál s tím, že člun si vyzvednou v příštích dnech. Došli i k řece Dýků, kde zničehonic připlaval jejich člun. Nechápali, co je to za náhodu. Vydali se do jejich domova, ale tam zjistili, že je žebřík pryč. Schovaly ho opice, které se mezitím usídlily v jejich jeskyni. Trosečníci nevěděli, jak se jich zbavit. Nakonec opice něco v jeskyni vyděsilo tak, že vyskákaly ven a skokem ze skály se zabily. Zůstala tam jen jedna, kterou si trosečníci ochočili a pojmenovali ji Jupiter, zkráceně Jup.

Život na ostrově byl pro trosečníky příjemný, vytvořili si políčka i kurník a holubník, odchytli tažné onagry, kteří jim tahali jejich káru. Jako střelivo do zbraní, které objevily v bednách, vytvořil inženýr střelnou bavlnu. Mezitím se z Jupa stal sluha, Jup si velmi rozuměl s Nabem. Jupa muži využívali k tahání káry a ke šplhání na stromy. Jup si ale zvykl jim i posluhovat u stolu.

Přestože se muži spolu dobře bavili, tak Smitha trápily nevysvětlitelné jevy, kterým byli přítomní.

Žebřík, který vedl do jejich Žulového domu, byl nakonec nahrazen výtahem. Pencroff se také rozhodl, že postaví velký člun, který by mohli použít na průzkum okolních ostrovů. Při jedné procházce Spilett objevil druh tabáku. Tajně ho muži připravili, aby tím potěšili Pencroffa. Pencroff byl tabákem velmi nadšený. Muži také při jedné výpravě spatřili velrybu, kterou poté objevili mrtvou, protože ji zasáhla harpuna z lodi z Vineyardu.

Jak se blížila další zima, začali si kolonisté chystat vhodné oblečení. Postavili si stroj na zplsťování vlny. Pencroff se mezitím chystal vydat na sousední ostrov, který byl ale velmi daleko, Smith ho od toho zrazoval, neviděl důvod tam plout, protože bylo jasné, že tento ostrov nemůže být lepší než jejich.

Kolonisté se také pokoušeli dorozumět se světem, Spilett vrhal do moře láhve se zprávou, kde se nacházejí.

Zprávu se také pokusil poslat po albatrosovi, kterému ji přivázali na krk.

Trosečníci si všimli, že Top i Jup jsou často nervózní z jejich studny. Proto se Smith rozhodl, že do studny sleze, udělal to, ale nic tam neviděl. Trosečníci také dokončili jejich velkou loď. Zároveň se na jejich louku dostali vlci přes spuštěnou lávku. Při boji s vlky byl zraněn Jup, který jim v boji pomáhal. Proto se o něj starali a ošetřovali ho. Jup se u toho naučil kouřit dýmku, kterou mu Pencroff velmi rád přenechal.

Když se kolonisté vydali na okružní plavbu kolem ostrova, objevili lahev se vzkazem, kde se dozvěděli, že na vedlejším ostrově Tabor je trosečník, který potřebuje zachránit. Pencroff, Haribert a Spilett se vydali na ostrov Tabor, museli překonat několik set kilometrů na moři. Když se dostali na ostrov Tabor, tak viděli, že ostrov není tak hezký jako ten jejich. Nemohli ale najít trosečníka, našli jen chatrč. Nakonec ale trosečníka objevili, když zaútočil na Hariberta. Poznali, že musel zešílet ze samoty. I přesto ho se zvěří odvezli na jejich ostrov. Cestou na Lincolnův ostrov je ale zasáhla obrovská bouře, a trosečník jim pomohl s řízením lodě. Nakonec na jejich ostrov trefili jen díky zapálenému ohni, který je nasměroval.

Smith spolu s ostatními se trosečníkovi věnoval, nenaléhali na něho a čekali, jestli se v něm opět objeví stopy lidství. To se stalo, když ho vzali do lesa a on začal při pohledu na zeleň plakat. Nakonec s nimi i začal i mluvit, ale trvalo mu dlouho, než jim převyprávěl svůj příběh. Dozvěděli se pak, že byl na ostrově Tabor vysazen za trest před 12 lety, protože byl zločinec. Kolonisté ho litovali, protože poznali, že se změnil. On měl ale pocit, že si stále nezaslouží s nimi žít, a tak je poprosil, aby směl žít v chatrči u jejich pastvin. To mu také dovolili, ve spojení spolu byli prostřednictvím telegrafu, který vytvořil Smith. Trosečníci se také od Ayrtona dozvěděli, že on nikdy nehodil do moře lahev se vzkazem. Musel to tedy za něj udělat někdo jiný v nedávné době. Ayrton také zachránil Habertův život, když na něj zaútočila šelma.

Trosečníci již byli na ostrově přes dva roky, když spatřili loď, která se blížila k ostrovu. Při pohledu na loď doufali, že je to loď Duncan a vrací se pro Ayrtona, ale věděli, že kapitán Duncana neví, že Ayrton je na jejich ostrově. Nakonec poznali, že se jedná o pirátskou loď. Telegrafem přivolali Ayrtona a ten je ujistil, že to opravdu není loď Duncan. Loď zakotvila u jejich ostrova. Ayrton se nabídl, že tajně vyleze do lodi a zjistí, kolik je tam posádky. Spolu s ním na loď šel i Pencroff. Ayrton na lodi poznal, že se jedná o skupinu mužů, s nimiž dříve spolupracoval. Pokusil se vyhodit loď do povětří, ale nepodařilo se mu to. S Pencroffem se jim podařilo vrátit se zpět. Věděli, že piráti s nimi nebudou mít slitování, a tak se připravili na boj. Bylo jich šest proti padesáti. Došlo na odstřelování, trosečníci se rozmístili po břehu tak, aby stříleli z více směrů a vypadalo to, že jich je více. Už to vypadalo, že pirátská loď odpluje, ale ona se jen posunula, aby na jejich dům mohla střílet z děla. Zničehonic, ale byla loď potopena a naživu zůstali jenom ti piráti, kteří byli na břehu. Další den se trosečníci vydali na břeh zjistit, co potopilo loď. Došli k názoru, že ji muselo zasáhnout torpédo.

Společně si pak shrnuli podivnosti, které se děly na ostrově. Pencroff v tom viděl prsty ostrovního boha, který je chránil. Trosečníci se také museli dohodnout, co udělají s piráty, kteří zůstali na ostrově. Smith prosadil, aby je nechali být, dokud jim oni nic neudělají. Trosečníci se opět rozdělili, Ayrton se vrátil d o ohrady, Pencroff se vydal na obhlídku k jejich člunu a zjistil, že člun někdo použil a vrátil ho zpět. Poslali také vzkaz Ayrtonovi, aby přivedl pár koz, ale Ayrton se neozval, telegraf nefungoval. A tak se trosečníci kromě Naba a Jupa vydali do ohrady zjistit, co se stalo. Když se tam přiblížili, piráti zasáhli Hariberta, který byl vážně zraněný. V ohradě ale nenašli Ayrtona. Museli tam nějakou dobu zůstat, dokud se Haribert nestabilizoval. Pak se vrátili zpět do Žulového domu, cestou se ale zdravotní stav Hariberta zhoršil a bylo jasné, že zemře, jestli nedostane lék chinin. Všichni ho litovali. Ráno ale u jeho lůžka našli tento lék. Haribert se uzdravil a trosečníci pak objevili u moře mrtvé piráty. Něco je zabilo. Našli také živého Ayrtona svázaného ve skále, piráti ho nezabili, protože v něm poznali bývalého druha.

Kolonisté pak usilovně hledali toho, který je tolikrát zachránil. U toho také začali plánovat opětovnou plavbu na ostrov Tabor, kde by pro kapitána lodi Duncan nechali vzkaz, že jsou na Lincolnově ostrově. Od Ayrtona se ale dozvěděli, že jim piráti loď rozbili. Pozorovali také, že sopka na ostrově se začala probouzet. Jednou večer jim přišel z ohrady telegram, přestože tam nikdo z nich nebyl. Ve vzkazu bylo, že mají přijít co nejrychleji do ohrady. To také udělali, a tam zjistili, že kdosi napojil další dráty, které je zavedli do kráteru. Tam se museli dostat pomocí schovaného člunu dál do jeskynního jezera, kde plul nehybný předmět, na který vylezli.

Spilett a Smith poznali, že je to ponorka Nautilus a poznali kapitána Nema, četli o něm knihu. Nemo umíral. To on se o ně staral a pomáhal jim. Nemo se od nich také dozvěděl, že ten muž, který se před 16 lety dostal na jeho palubu, přežil. Prozradil jim, že je Ind, kníže Dakkar. Vyprávěl jim také svůj příběh. Bojoval spolu se svým národem proti Anglii, která je utlačovala. Kvůli němu byli zabiti jeho rodiče i žena s dětmi. On se uchýlil do moře a teď skončil sám, protože jeho společnici již zemřeli. Bylo mu šedesát a umíral. Už šest let tu žil na ostrově sám. Chtěl původně trosečníky zachránit, ale dno jeskyně se za těch šest let posunulo a Nautilus již nemohl vyplout, proto jim pomáhal, alespoň takto. Nemo chtěl, aby ho soudili, hlavně proto, co udělal anglické regatě (příběh Dvacet tisíc mil pod mořem), potopil ji. Oni ho ale nesoudili. Nemo také v soukromí sdělil Smithovi, že sopka na ostrově brzy vybuchne. Dal jim také část drahokamů a perel, požádal je, aby nechali po jeho smrti Nautilus potopit na dno jezera. To také trosečníci udělali. Nemo zemřel a Nautilus zmizel pod hladinou. Trosečníci věděli, že kvůli sopce musí rychle pokračovat ve stavbě nové lodi, pokud to chtějí přežít. Smith také věděl, že ostrov bude zničen, protože právě sopka je pevně spojená s ostrovem. Sopka začala vybuchovat. Ze Žulového domu zůstala osamělá skála, zahynula všechna zvířata, i Jup zemřel. Trosečníci se zachránili jen proto, že byli v té chvíli pod stanem, který je vrhl do moře. Dostali se na malé skalisko, kde žili devět dní. Nemohli ho opustit ani rozdělat oheň. Bylo jasné, že zde zemřou. Najednou uviděli blížící se loď, byl to Duncan, který pro ně přijel. Dozvěděl se o nich, protože kapitán Nemo o nich nechal zprávu na ostrově Tabor. K tomu si předtím vypůjčil tajně jejich člun. Kapitán Robert Grant je odvezl do Ameriky, kde kolonisté zakoupili území ve státě Iowa a vytvořili tam svůj Lincolnův ostrov.

Rozbor díla Cesta do středu Země od Julesa Vernea

Knihu Cesta do středu Země napsal Verne v roce 1864. Hlavní motiv tohoto příběhu má jasný nádech vědecko-fantastické literatury. Při psaní této knihy autor velmi využíval svých znalostí nejen z geografie. Děj této knihy se odehrává v Německu, na Islandu a v závěru knihy i na Sicílii. Prostředí Islandu je zde v mnoha kapitolách popsána. Mezi hlavní myšlenky tohoto příběhu patří jistě síla lidského odhodlání, střet nejistot a cílevědomosti a snaha objevit něco nového. Hlavními hrdiny nejsou jen vzdělanci, důležitá je zde i postava jejich průvodce, který je velmi odvážný, spolehlivý a ochotný riskovat svůj život. Ani v této knize se charakter postav výrazně nemění v průběhu děje.

Hlavními hrdiny příběhu Cesta do středu Země jsou profesor Otto Lidenbrock a jeho synovec Axel. Axel žil u strýce v Hamburku. Lidenbrock přednášel mineralogii, nebyl ale dobrý profesor, měl problém s vyjadřováním a snadno se rozčílil, když si nedokázal vzpomenout na vhodné slovo, které hledal. Axel byl zvyklý svého strýce poslouchat, nechtěl ho nijak rozčilovat. Strýc si jednou takhle Axela zavolal a nadšeně mu ukazoval knihu, kterou objevil. Jednalo se o knihu od Sturlosona, slavného islandského spisovatele z 12. století. Jednalo se o kroniku norských knížat. Kniha byla psána v islandském jazyce runským rukopisem.

Z knihy náhle vypadl ušpiněný kus pergamenu, byl to starý, na němž byly runy, jejichž význam ale nedokázal Axel ani profesor vyluštit. Profesor těžce nesl neúspěch, dokonce kvůli pergamenu odmítl jíst. Axel s profesorem dokázali společně runy přeložit, ale obsah jim zůstal utajen, jasný byl jen podpis Arne Sanussena, což byl učenec v 16. století. Profesor rozhodl, že se u nich v domě nebude jíst, dokud se text nerozluští. Axel nebyl tak pergamen posedlý jako profesor, radši se věnoval přízemnějším myšlenkám na jídlo a na strýcovu schovanku Gretu, s níž se tajně zasnoubil. Nakonec to ale byl právě Axel, který písmo náhodou rozluštil. Velmi ho ale obsah rozrušil, protože věděl, že když se profesor dozví o jeho obsahu, bude chtít podniknout nebezpečnou cestu. Axel prožíval vnitřní boj, nevěděl, jestli profesorovi obsah prozradit. Nakonec to udělal a poznal, že správně odhadl jeho reakci. Na pergamenu bylo napsáno, že se dá sestoupit do středu Země.

Axel se samozřejmě musel vydat na cestu s profesorem a vydali se téměř okamžitě. Axel se velmi snažil profesora od cesty odradit, ale profesor mu vše dokázal logicky vyvrátit. Doufal, že aspoň Gréta se ho zastane, ta ale byla z jeho cesty nadšená. Axel se se strýcem vydali k Baltu. Dorazili do hlavního dánského města. Ubytovali se v hotelu a sešli se s profesorem Thomssonem, ředitelem Muzea severských starožitností. Thomsson jim pomohl zajistit dopravu na Island. Zjistil, že malý dánský dvojstěžník měl odplout 2. června do Reykjaviku. Profesor také nutil Axela, aby chodil na vysokou zvonici, aby se zbavil závratí. To se také nakonec podařilo. V den odjezdu jim Thomsson dal doporučující dokumenty pro guvernéra Islandu.

Na Island pluli na lodi Valkýra. Axel zvládal cestu po moři dobře, profesor měl ale mořskou nemoc, za kterou se styděl. Již při přistání v Reykjaviku profesor spatřil horu Sneffels, která byla místem sestupu do středu Země. Setkali se s guvernérem ostrova, který na ně čekal. Reykjavik měl jen dvě ulice, takže se tam nedalo zabloudit. Spatřil jak hřbitov, tak jezero, kostel, Národní školu. Axel si město stihl prohlédnout během tří hodin, město na něj působilo smutně a ponuře. Nikde nebyly žádné stromy, příbytky Islanďanů byly z hlíny a rašeliny. Zdejší muži na něj působili jako silní, těžkopádní, zamyšlení. Axel se strýcem byli ubytováni u pana Fridrikssona (profesor přírodních věd). Axel se také zúčastnil společného obědu, který kvůli němu probíhal nejen v místním jazyce, ale ve frázích v latině a němčině. Pan Fridriksson jim také sehnal průvodce, který je měl dovést k Sneffelsu. Tento průvodce měl navíc mluvit dánsky. Průvodce se jmenoval Hans Bjelke a byl to mlčenlivý, dobromyslný, klidný muž. Bjelke je měl doprovodit do vesnice pod Sneffelsem, cesta měla trvat dva dny a měli během ní ujít dvacet dva mil. Bylo ale jasné, že Bjelke půjde s nimi až do středu Země. Profesor si před cestou připravil všechny přístroje, které měl potřebovat.

V šest ráno 16. června se vydali na cestu. Projížděli přes nevýraznou krajinu. Axela překvapilo, že nikoho nepotkali ani v blízkosti Reykjaviku. Odpoledne dorazili k fjordu, který se strýc nerozvážně snažil překonat tak, že nahnal koně do moře, kůň ho ale shodil. Projevovala se strýcova netrpělivost.

V noci dorazili na farmu, kde jim místní rolník okamžitě nabídl ubytování a jídlo. Přestože jeho obydlí bylo velmi prosté, rozdělil se s nimi i o to málo, co měl. Lůžko, které měl připravené pro případné cizince, bylo tvořené suchou slámou. S manželkou měl rolník 19 dětí, které všude pobíhaly. U večeře jich tedy sedělo 24. K večeři dostali polévku z lišejníku, sušenou rybu na másle, skyr a kaši z jalovcových bobulí. Druhý den se s rolnickou rodinou rozloučili, rodina nepřijala žádné peníze za svou dobrotu. Cestou smutnou krajinou potkávali lidi bez vlasů, s oteklou kůží, byli to malomocní.

Večer se dostali do vesnice Stapi, kde se ubytovali na faře, kde je přijali zcela jinak než u rolníka, pokoj pro hosty byl velmi špinavý a smrdutý. Farář byl hrubý a neotesaný sedlák. Nechtěli tam dlouho zůstávat, radši hodlali spát v horách. Hans mezitím najal tři islanďany, kteří by jim nesli věci. Axel se bál, že se Sneffels (sopka) může probudit, strýc ho ale opět zbavil pochybností. Před cestou ke Sneffelsu se ještě šli rozloučit s farářem a jeho hospodyní, ti si naúčtovali obrovské sumy za ubytování u nich na faře. Strýc se s nimi ale nedohadoval. Na penězích mu nezáleželo.

Společně s najatými Islanďany se jim podařilo vystoupat na Sneffels i přes těžký terén. Ani počasí jim cestou příliš nepřálo, naštěstí byl Hans zkušený a bez problému je dovedl k cíli. Došli k místu, kde se měli dostat do nitra sopky. Že jsou na správném místě, jim dokázal runový nápis na balvanu. Aby věděli, kterou cestou se ale vydat, potřebovali, aby v poledne vysvitlo slunce a stín hory jim označil komín, kterým měli vstoupit. Rozloučili se s islandskými společníky. Zatímco Axelem zmítaly nejistoty, tak Hans byl klidný. Pomocí provazu pomalu sestoupili do jícnu, nerozbitné předměty hodili přímo dolů. Těžké a křehké přístroje sami snášeli. Na dně si odpočinuli, profesor si vedl podrobné zápisky. Vstoupili do chodby, která vedla z jícnu komínu. Axel velmi obdivoval zdejší geologii. Sestup dolů byl těžký, často ze svahu sklouzávali. Teplota zde nijak výrazně nestoupala. Axel se bál, že nenajdou vodu, strýc se toho ale neobával, domníval se, že se k vodě brzy dostanou.

Po sestupování se 30. června dostali na rozcestí a nevěděli, kterou z cest zvolit. Strýc jednu tedy náhodně vybral. Svah této chodby byl mírný. Axel se velmi obával, že se sopka probudí. Večer zjistili, že ušli dvě míle, ale klesli jen čtvrt míle. Ráno se vydali na cestu, ale Axel byl již po třech hodinách velmi unavený. Axel začal mít dojem, že jdou špatně, místo aby klesali, začali objevovat zbytky zkamenělin. Začal se obávat, že nenajdou dostatek vody. Došli na konec chodby a zjistili, že cesta dál nevede. Museli se vrátit na křižovatku, problém byl ale v tom, že neměli již vodu. Strýc se s ním rozdělil o poslední kapky vody, které měl. Axel chtěl, aby se vrátili na vrchol Sneffels, strýc to ale odmítl a vydal se do druhé chodby. Axel chtěl vzít s sebou Hanse, ten ale odmítl svého šéfa opustit. Začali sestupovat. Všichni měli obrovskou žízeň a Axel si byl jistý, že je to jejich konec, v tom Hans uslyšel zvuk vody za stěnou a udělal do stěny díru, kterou vytékala vroucí voda. Konečně měli vodu. Pramínek vody nechali téct, byl jim cestou dobrým společníkem a už se nemuseli bát, že budou mít žízeň. Cesta pokračovala dál vodorovně, až se dostali k propasti. Naštěstí stěny propasti tvořily jakési schody. V té době již nad nimi nebyl Island ale širé moře.

1. srpna se dostali do hloubky asi 30 kilometrů. Vtom se ale Axel ztratil. Najednou nikoho neviděl. Dokonce tam nebyl ani potůček, který měl sledovat. Začal se vracet zpět, ale ani tak strýce s Hansem nepotkal. Nejspíš někde špatně odbočil. Snažil se volat, ale neslyšel je. Rozhodl se, že půjde zpět a vystoupá na vrchol Sneffels. Najednou ale narazil na zeď. Věděl, že nemá šanci najít cestu. Zpanikařil a rozeběhl se, narazil ale do zdi a ztratil vědomí. Uvízl také ve tmě. Najednou ale uslyšel hlasy. Náhoda ho přivedla na místo, kam se přenášel zvuk z jiného místa jeskyně. Pomocí měření zvuku zjistil, že Axel je od strýčka vzdálen téměř dva kilometry.

Axel se musel vydat na cestu a sestupovat s vědomím, že znovu už je neuslyší. Podařilo se mu dostat k nim, ale v závěru spadl a zranil se. Když se probral, dozvěděl se, že je u nějakého podzemního moře. Strýc toto moře pojmenoval Lindenbrockovo.

Axel se dozvěděl, že Hans mezitím staví vor, na němž se přeplaví na druhou stranu. Materiál na vor bral z lesa hub. Vydali se společně přes moře, cesta byla náročná a mnohem delší než čekali. Cestou sledovali boj obrovského hada a krokodýla. Boj trval několik hodin a vyhrál ho obrovský krokodýl.

Cestou viděli vulkanický ostrůvek, který dostal jméno po Axelovi a nacházel se zhruba pod Anglií. Na moři je zasáhla děsivá bouře, díky níž se omylem dostali na stejný břeh, z něhož vypluli. Strýce to velmi rozčílilo. To že se nachází na špatném břehu, zjistil díky kompasu. Rozhodli se, že se  znovu pokusí dostat přes moře zítra. Mezitím se vydali na obhlídku břehu. Objevili tam pozůstatky lidské hlavy. Nejen to, dokonce i spatřili obrovského předchůdce člověka. Při obhlídce spatřili písmena vyrytá do skály. Byly to iniciály Saknussena, zjistili, odkud tento alchymista vyplouval do středu Země. Písmena byla blízko vchodu do skály. Touto cestou se tedy vydali. Cesta byla ale zatarasena obrovským kamenem. Kámen se rozhodli odstřelit střelným prachem. Výbuch způsobil, že vznikla trhlina, do níž je strhla řeka. Hans je vytáhl na vor, a tím je zachránil. Skončili bez všeho vybavení a potraviny jim zbyly jen na jediný den. Skončili v propasti, která začala být zaplavována vodou, stoupali vzhůru. Strýc doufal, že se mohou ještě zachránit. Stále stoupali a voda se začala vařit.

Ocitli se v sopce a hrozilo jim, že budou vymrštěni společně s kamením ze sopky. Axel se také obával sirnatého pramenu, aby je neudusil. Sopka je vymrštila ven, ale oni se zachránili.

Ocitli se v neznámé krajině, věděli jen, že nejsou na Islandu. Nechápali, kde jsou, protože kompas jim ukazoval, že postupovali k severu, ale krajina nebyla chladná. Potkali v olivovém háji malého chlapce, od kterého zjistili, že jsou na Sicílii a sopka, která je vymrštila na povrch, byla Etna. Rybáři je přijali mezi sebe, protože je považovali za trosečníky. Z Itálie se dostali do Francie a pak do Německa. Greta měla radost, když je viděla, díky hospodyni Martě se o jejich dobrodružství dozvěděl celý Hamburk. Profesor pořádal přednášky o jejich cestě. Hans se je rozhodl opustit a vrátil se domů, což strýce velmi mrzelo. Strýc vydal svou Cestu do středu Země, ale přesto nebyl úplně šťastný. Nechápal tu záležitost s kompasem. Nakonec na to přišli, bouře na Lidenbrockově moři kompas zmagnetizovala. Axel se oženil s Gretou a společně žili u strýce.

Rozbor díla Dva roky prázdnin od Julesa Verna

Kniha Dva roky prázdnin vyšla v roce 1888. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavními hrdiny jsou děti. Autorovi při psaní tohoto románu jistě pomáhali jeho znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu. Děj příběhu se odehrává na opuštěném ostrově, který děti pojmenovali podle jejich školy. Hlavními myšlenkami tohoto románu jsou síla lidské skupiny, ochota pomoci a přizpůsobit se, víra v budoucnost a neztrácení naděje. Hlavními postavami je skupinka několika chlapců, jejichž povahové rysy mají silné i slabé stránky.

Hlavními hrdiny knihy Dva roky prázdnin jsou děti. Jedná se o skupinu žáků z Chairman School v Aucklandu, kteří měli o prázdninách podniknout plavbu na lodi Seagull podél novozélandských břehů. Této plavby se měli zúčastnit chlapci od osmi do čtrnácti let. Bylo jich celkem čtrnáct. Dva z nich byli Francouzi, jednalo se o bratry Brianta a Jacquese, syny inženýra. Briantovi bylo 13 let a byl velmi pracovitý a nadaný. Jacqeuse byl třídní vtipálek, byl velmi veselé povahy. Gordon byl Američan. Gordonovi bylo 14 let a byl velmi spravedlivý a praktický, dokázal si zachovat chladnou hlavu. Ostatní byli Angličané. Chlapci DoniphanCross byli bratranci. Cross k Doniphanovi velmi vzhlížel. Doniphan se neustále snažil být ve všem nejlepší, a proto často soupeřil s Briantem. Další z anglických chlapců na lodi byl Baxter, kterému bylo 13 let a byl pracovitý a rozvážný. Chlapci Webb a Wilcow byli dvanáctiletí a pocházeli ze zámožných rodin. Garnett a Service byli také dvanáctiletí. Garnett byl synem námořního kapitána a Service osadníka. Devítiletý Jenksins byl synem Novozélanské královské společnosti nauk a Iverson byl synem pastora. Osmiletí byli Dole a Costar, kteří byli synové důstojníků anglozélandské armády. Tito chlapci spolu tedy měli prožít nezapomenutelné prázdninové dobrodružství.

Den před odjezdem na prázdniny se nalodili, aby na lodi v přístavu strávili noc. Stalo se ale, že tam s nimi nebyl žádný dospělý, protože námořníci byli ještě v hospodě. Loď náhle sama odplula. Na lodi v té době byli jen chlapci a malý dvanáctiletý námořník Moko. Starší chlapci se velmi snažili loď zastavit, ale neuměli ji ovládat, a tak je loď zanesla na širé moře. V noci cestou do nich dokonce naboural parník, který si ale této srážky nevšiml a pokračoval dál. Naštěstí to jachtu příliš nepoškodilo a plavila se dál. Chlapci museli zvládnout loď i za bouře. Nakonec je loď zanesla ke břehům. Loď ale zůstala dál od břehu a chlapci se z ní nemohli dostat kvůli hloubce a vlnám, přestože se o to Briant pokusil, chlapci ho naštěstí vytáhli zpět. Věděli, že až přijde příliv, že jejich loď bude pravděpodobně smetena a oni se utopí, naštěstí je ale zachránila velká vlna, která lodí mrštila přímo na pobřeží. Tak se chlapci zachránili.

Chlapci poté hned začali organizovat práce, které byly nutné k tomu, aby na neznámé zemi přežili. Začali hledat vhodné přístřeší. Naštěstí se nemuseli potýkat s nedostatkem zbraní a jídla. V okolí pobřeží nenašli vhodné místo jako přístřeší, a proto se rozhodli, že zůstanou ubytování prozatím na lodi. Chlapci si také udělali seznamy věcí, které se nacházeli na palubě, aby měli přehled. K doplnění jídla sbírali mušle a stříleli holuby. Chlapce nejvíc trápilo, že nevědí, jestli se nachází na pevnině nebo na ostrově. Pokud by to byla pevnina, mohli se vydat hledat jiné obyvatele. Proto se Briant vydal na obhlídku a vylezl na vrchol mysu, z něhož zahlédl pruh vody a došel k názoru, že je to oceán. Byli tedy na ostrově. S takovým zjištěním se vrátil k ostatním chlapcům. Během porady jim sdělil, co o ostrově zjistil. Doniphan si ale trval na svém, že se Briant jistě zmýlil a že by se měli přesvědčit na vlastní oči, proto stále trval na tom, že by měli podniknout další výpravu. Počasí jim v tom ale na pár dní zabránilo. Gordon se mezitím pomocí map snažil zjistit, kde by se asi mohli nacházet. Chlapci si velmi dobře uvědomovali, že musí výpravu podniknout brzy a najít jiné přístřeší, protože loď jistě mrazy nevydrží. Děti se často vydávaly na lov ryb, při jednom takovém rybolovu našli mladší chlapci obrovskou želvu, na níž se dva z nich snažili jezdit. Želva se s nimi málem dostala do moře, starší chlapci ji ale zastavili a želvu zabili. Měli tak k jídlu výborné maso.

Počasí se zlepšilo, a tak se Briant, Doniphan, Wilcox a Service vydali na cestu po ostrově. Vzali s sebou i psa Phanna. Gordon zůstal na pobřeží, aby dohlížel na mladší chlapce. Dostali se také na vrchol mysu, kde byl předtím Briant, ale oceán neviděli. Doniphan se radoval, že se Briant zmýlil. Vydali se tedy k místu, kde měl být podle Brianta oceán. Procházeli pralesy, v nichž to vypadalo, že tudy nikdy neprošel člověk. Cestou ale objevili most přes řeku, který se jistě nepostavil sám. Velmi je to překvapilo. Když se ráno průzkumníci probudili, objevili primitivní chatrč. Doufali, že tu někdo žije. V chatrči ale nic nenašli. Vydali se dál na východ. Spatřili pak písčinu, která se ztrácela v oceánu. Chlapci ale viděli, že pes vodu pije a došlo jim, že to není oceán, ale obrovské jezero. Chlapci začali doufat, že opravdu ztroskotali na pevnině. Začali zkoumat břeh jezera, kde také objevili vyrytá písmena F. B a rok 1807 na starém dubu, již bylo jisté, že tu opravdu byl člověk. Našli také v křoví zakrytý vchod do jeskyně, kde objevili pozůstatky lůžka. Když vyšli ven, našli pod bukem zbytek lidské kostry. Chlapci se vrátili do jeskyně, aby zjistili, jestli by ji i oni mohli obývat a případně aby se dozvěděli něco o tom mrtvém. Našli tam zápisník a několik předmětů, které muž vlastnil, například hodinky, na nichž bylo vyryté jméno. Byla tam také mapa ostrova, kterou zakreslil trosečník. Zjistili tak, že jsou opravdu na ostrově. Chlapci mrtvého ve vší důstojnosti pohřbili a rozhodli se vrátit zpět k mladším dětem na pobřeží. Chlapci šli i potmě, až si nebyli jisti, jestli jdou správně, ale spatřili raketu vystřelenou Gordonem, a tak se dostali zpět ke svým přátelům.

Chlapci se rozhodli, že se přestěhují do jeskyně u jezera. Nejprve ale museli rozebrat loď, aby z ní mohli použít co nejvíce věcí. Trvalo to velmi dlouho a chlapci mezitím bydleli pod stanem, který si postavili na pobřeží. Když loď rozebrali, začali stavět obrovský vor, který by veškeré jejich věci převezl, aby nemuseli jít pěšky. Když ho postavili, čekali, až se přižene větší vítr, který by jim pomohl při plavbě. I přes různé nepříjemnosti se jim podařilo s vorem dostat se ke vchodu do jeskyně, kterou pojmenovali French Cavern.

Chlapci se rozhodli, že jeskyně využijí, přestože je malá, sami si ji rozšíří. Bylo důležité najít místo i pro kamna. Chlapci pracovali na vylepšení jejich jeskyně a zanedbávali lov, i přesto ale Gordon pozoroval, jak jim střelný prach ubývá, chtěl, aby tím šetřili, vždyť nevědí, jak dlouho na ostrově budou. Chlapci našli v okolí jezera kosti zvířat, které je přesvědčily, že tu žijí i divoké šelmy, před kterými se musí mít na pozoru. Vytvořili stejně jako trosečník před nimi jámy, do nichž mohli nějaké takové zvíře chytnout.

Počasí se horšilo, a tak se chlapci věnovali rozšiřování jejich jeskyně. Najednou ale uslyšeli velký řev a mručení. Nevěděli, o co se jedná. Mysleli si, že to mohl způsobit i vítr, který se dostal trhlinou do nějaké části jeskyně. Znepokojilo je také, že se jim ztratil pes. Jeho štěkot pak právě uslyšeli z druhé strany jeskyně. Chlapci pokračovali v práci, a když se dostali na druhou stranu jeskyně, objevili tam jejich psa. Byla tam další jeskyně, která byla větší než ta jejich. Našli tam také tělo šakala, kterého jejich pes zabil. Teď již věděli, kdo za stěnou vydával ty zvuky. Do této jeskyně totiž vedla ještě jiná cesta u svahu jezera. Děti se rozhodly ji využívat. Stará jeskyně jim měla sloužit jako zásobárna a do této nové se přestěhovaly.

Děti se pak rozhodly, že pojmenují krajinu kolem nich, aby se v ní lépe orientovali. Také si zvolily velitele, stal se jím Gordon. Ostrov děti pojmenovaly Chariman Island. Aby žáci úplně nezakrněli, stanovil Gordon vyučovací řád, kdy starší děti měly učit ty mladší. Děti musely přežít i krutou zimu na ostrově. Naštěstí měly dostatek oblečení. Kvůli zimě často museli čerpat ze zásob jejich jídla. Problém byl i se pštrosem, kterého si chytil Service a bez úspěchu se ho snažil ochočit. Děti se také dohodly, že skupina z nich se vrátí na pobřeží, kde nechá stožár s vlajkou, kdyby kolem plula nějaká loď, aby ho viděla.

Když se oteplilo, pokusil se Service nasednout na jeho pštrosa, ten ho ale shodil a utekl. Část chlapců se vydala na další průzkum ostrova, z něhož přivedli vikuně, které jim pak měli dávat mléko. Cestou je také napadly pumy. Když se Gordon se svou výpravou vrátili, zjistil, že vše u nich doma bylo v pořádku, Briant se dokázal o malé děti úžasně postarat a oni ho za to milovali. Brianta ale trápilo Jaccquesovo podivné chování. Vždy býval veselý šprýmař a od té doby, co skončili opuštění na lodi, byl jako přešlý mrazem.

Chlapci se rozhodli svůj život na ostrově ještě vylepšit, a tak si zřídili tesařskou dílnu. Kromě vikuní také chovali další místní zvěř, kterou ale museli chránit před šelmami, museli tak například zlikvidovat lišky, které je ohrožovali.

Briant navrhl Gordonovi další výpravu, a to přes řeku na jejich lodi. Vydal se na cestu s Mokem a Jacquesem. Tam také Jacquese Briantovi přiznal, co ho trápilo. To on odvázal loď, ale nechtěl, aby to dopadlo takhle. I Moko to slyšel, ale z lásky k Briantovi to nikomu neprozradil. Po jejich návratu se snažil Briant Jacquese zapojit co nejvíce do různých akcí. V červnu také došlo k nové volbě velitele, Doniphan věřil, že vyhraje, ale vyhrál Briant, který volbu přijal.

Nastala zase zima, kterou chlapci zvládli přežít v jejich jeskyni. Jeden den se chlapci věnovali bruslení, v ten den Doniphan a Cross neposlechli Brianta a vydali se dál, než jim dovolil. Objevila se velká mlha a chlapci se nevraceli, proto se Jacquese vydal je hledat. Chlapci se vrátili ale bez Jacquese. Briant se o něj začal bát, v tom se Jacquese objevil a pronásledovaly ho šelmy. Doniphan je zastřelil. Briant Doniphanovi děkoval, ten ale jeho dík nepřijal.

Když se oteplilo, rozhodl se Doniphan, Cross, Wilcox a Web, že opustí osadu, protože nechtěli poslouchat Brianta. Chtěli žít ve východní části Chairman Islandu, kde pobřežní skály vytvořily jeskyně. Moko je převezl na druhý břeh jezera a oni se vydali k pobřeží. Oddělená skupina chlapců našla jeden den na pobřeží dvě mrtvá těla, museli se ale schovat, protože byla velká bouře. Druhý den byla těla pryč. Našli také trosky obchodní lodě, která plula ze San Francisca.

Mezitím Briant doufal, že se chlapci vrátí. Chtěl s nimi mít nějaké spojení, a tak chlapci postavili draka, který by byl vidět z velké vzdálenosti. Když se chlapci pokoušeli draka pouštět, spatřili ležet u stromu ženu, která vypadala jako mrtvá, ale dýchala. Chlapci se o ni postarali. Když byla schopná mluvit, vyprávěla jim její příběh. Jmenovala se Caty a plavila se jako služka s rodinou Penfilda, část posádky byla ale darebáci a rodinu zabili. Ji nechali žít, protože se jí zastal jeden námořník. Také nechali naživu kormidelníka Evanse, aby řídil loď. Tato jejich loď ale v bouři nabourala a skončila na tomto ostrově. Věděla, že někteří zločinci přežili. Vyslechla jejich rozhovor. Pak se dostala až sem. Chlapci se začali bát o Doniphana a jeho přátelé.

Briant se za nimi vydal spolu s Mokem. Dostal se tam právě v okamžiku, kdy na Doniphana zaútočil jaguár, Briant ho zachránil a nenechal Wilcox vystřelit. Doniphan byl Briantovi velmi vděčný a stal se jeho přítelem. Briant jim vyprávěl o zločincích, kteří ztroskotali na ostrově a vzal je s sebou do Caverny.

Osada se změnila, snažili se být opatrní, aby na sebe neupoutali pozornost, nevěděli ale, jak zjistit, jestli jsou zločinci stále na ostrově. Chlapci se báli, že se o nich dozví a dojde jim, že jsou to jenom děti. Caty je chtěla opustit a zjistit, co se stalo s Evansem. Briant ale vymyslel jiný způsob, jak zjistit, jestli jsou nevítaní společníci stále na jejich ostrově. Jeden z nich se měl vznést na jejich drakovi. Jacquese se nabídl dobrovolně. Zároveň také dětem přiznal, co provedl s lodí. Všichni mu odpustili. Briant ale jeho nabídku nepřijal a nechal se k drakovi přivázat sám, také spatřil oheň, takže zjistil, že jsou stále na ostrově. Drak se ale utrhl a odletěl, naštěstí Briant přežil. A právě tento drak prozradil zločincům jejich přítomnost na ostrově. Při jedné bouři se k nim dostal Evans, který je přišel varovat, byl překvapený, že tam našel Caty a že jsou tu jen děti. Varoval je, že se zločinci na ně chystají zaútočit. On sám ji utekl a oni se domnívali, že ho při útěku zastřelili. Tak mohl děti varovat.

V dalších dnech se u dětí objevili dva zločinci Rock a Forbes, kteří předstírali, že jsou trosečníci a chtěli od dětí pomoci. Ve skutečnosti plánovali v noci pustit do jeskyně jejich přátelé. Caty a Evans se před nimi schovali, takže zločinci o nich nevěděli. V noci děti zajali Forbese, ale Rock utekl. Caty přesvědčila Forbese, aby jim sdělil plán zbytku zločinců. Další den byli napadeni, podařilo se jim ubránit, ale Doniphan byl zraněn, když zachránil Brianta. Dopravili ho do Caverny, kde se o něj starali. Tři zločince ale nenašli. Ti totiž mezitím vnikli do jejich domova a měli za rukojmí malé chlapce. Děti zachránil jejich pes a Forbes, který napadl své společníky, aby zachránil děti. Forbes zemřel. Zůstali ještě dva zločinci, kteří zmizeli v lese. Jejich těla ale pak našli. Jeden zemřel na následky střelby a druhý se zřítil do jejich pasti. Evans spolu pak s dětmi opravil loď a vypluli. Předtím vypustili všechna jejich zvířata.

Cesta lodí trvala několik dní, než je objevil parník, který plul do Austrálie. Kapitán parníku Tom Long, byl překvapený, že děti jsou naživu. Všichni se domnívali, že děti zemřely před dvěma lety. Long děti zavezl do Aucklandu, děti se domů vrátily téměř po dvou letech. Rodiny se velmi radovaly, protože předtím věřily, že jejich děti zemřely v Tichém oceánu. Evans dostal od města obchodní loď za to, že děti zachránil. Caty zaměstnala rodina Doniphana. A z dětí se za ty dva roky stali muži schopní přežít i nejtěžší životní situace.

Rozbor díla Ocelové město od Julesa Vernea

Kniha Ocelové město vyšla v roce 1879. Ocelové město patří nejen do dobrodružné literatury ale i do vědecko-fantastické. Autor při psaní této knihy projevil velké znalosti fyziky a chemie. Příběh Ocelového města začíná v Anglii, většina děje se ale odehrává v Americe na dvou místech. Hlavními myšlenkami v tomto příběhu je nebezpečí hromadění moci v rukou jedné osoby, nenávist mezi Německem a Francií, síla lidské myšlenky a ochota bojovat za správnou věc.

Jednou z hlavních postav této knihy je Francouz doktor Sarrasin. Příběhem této osoby také kniha začíná. Sarrasin se nacházel v Anglii, kde se účastnil Mezinárodního hygienického kongresu. Sarrasin je nadšený z toho, jak o něm píší noviny. Kochal se těmito články, když vtom ho vyrušil vrchní ceremoniář, který mu přišel oznámit, že má návštěvu. Byl to pan Sharp solicitor, což je anglický pojem pro právního zástupce. Pan Sharp vešel a doktor Sarrasin byl překvapený, že pan Sharp zná jeho rodokmen, dokonce věděl detaily o jeho předcích, které on sám neznal. Také nechápal, proč ho to zajímalo. Doktor Sarrasin se od Sharpa dozvěděl, že je dědicem titulu baroneta a 527 milionů franků. Doktor tomu nemohl uvěřit. Sharp mu předložil dokumenty, které mu dokázaly, že se Sharp nezmýlil. Sharp dlouho hledal dědice, o doktorovi se dozvěděl z novin. Doktor vymyslel plán, co s penězi bude dělat. Poslal také synovi Oktávovi dopis, kde ho informoval o dědictví a požádal ho, aby to sdělil matce.

Oktáv žil v Paříži se svým přítelem Marcelem Bruckmannem. Marcel byl Alsasan o rok mladší než Oktáv, ale mnohem chytřejší. Oktáv byl nezodpovědný, potřeboval nad sebou vedení, které mu poskytoval právě Marcel. Rodina doktora Sarrasina brala Marcela jako člena rodiny a i on je bral jako rodinu. Měl velmi rád i Oktávovu sestru Janu. Také velmi pomáhal Marcelovi, jen díky němu se Marcel dostal na školu. Oba byli také ve válce, Marcel byl v boji zraněn a stal se důstojníkem. Oktáv byl bez zranění a bez povýšení. Oktáv se dozvěděl o dědictví a hned se cítil být baronetem. Marcel to bral v klidu a rozvážně. Oktáv se hned vydal za matkou, která byla ráda a věřila, že její manžel peníze dobře využije a postará se o jejich děti.

Mezitím v Anglii šel doktor Sarrasin na zasedání hygienického kongresu, kde ho předtím nebrali příliš vážně, ale najednou se k němu všichni chovali s úctou. On jim tam pak na konci sám sdělil, jaké má plány s těmito penězi. Hodlal vytvořit město, kde by všichni žili podle jasných hygienických norem. Jeho plán se setkal s nadšením. Město hodlal pojmenovat France-Ville.

Informace o tomto dědictví a o plánech profesora Sarrasina s nimi, se objevily i v německých novinách. Z nich se o tom dozvěděl profesor Schultze z Jenské univerzity. Tento muž byl velmi přísný a velmi nenáviděl Francouze. Proto se mu nelíbilo, že takové ohromné dědictví získal Francouz a na základě příbuzenských vztahů si na peníze činil nárok. Proto se vydal do Anglie, kde si činil na nárok na dědictví. Díky Schulzovi a díky nechuti Sarrasina se o peníze dohadovat, získal polovinu dědictví.

Další část příběhu se odehrává o pět let později. Oba muži již naložili se svým dědictvím podle svých představ. Sarrasin vybudoval město, které si přál. Schultze vybudoval také město. Ocelové město, v němž vzkvétal zbrojní průmysl. Obě města vznikla v Americe nedaleko od sebe. Technologie výroby v Ocelovém městě byla u mnoha produktů přísně utajována. Zaměstnanci v tomto městě byli pod přísným dohledem. Ve druhé části příběhu je hlavním hrdinou Marcel, který vystupuje pod falešným jménem Schwartz a stává se zaměstnancem v Ocelovém městě. Měl pracovat jako pudlovač, ale protože na to neměl fyzické dispozice, tak se stal slévačem. Marcel se musel podřídit přísným pravidlům. Nevadilo mu to, protože byl špehem, chtěl zjistit, jaké má Schultze plány. Oprávněně se totiž obával toho, že Schultze něco plánuje proti France-Ville. Marcel byl v práci velmi dobrý, ale mrzelo ho, že se nedostává k tajným informacím, a ani nemá přístup do zakázaných částí. Marcel žil u paní Bauerové, jejíž manžel pracoval jako horník, a tak také zemřel. Stejnou práci měl i její třináctiletý syn Karl. Marcel se s Karlem velmi spřátelil a měl ho rád, proto ho jednou znepokojilo, když Karl nepřišel z práce. Porušil pravidla a vydal se ho hledat do šachty. Tam našli tělo Karla, který se udusil oxidem uhličitým, když po práci v šachtě hledal brouky.

Úředník ocenil ale Marcelovu statečnost, za deset dní se měl Marcel dostavit do kanceláře generálního ředitele. Když tam přišel, dozvěděl se, že dostal doporučení, vyzkoušeli ho, jestli se hodí do oddělení modelů. Ve zkoušce prošel na výbornou a stal se kreslířem. Měl tak žít na oddělení a nesměl se jít ani rozloučit se svou bytnou. Byl rád, že ve svém špehování postoupil, ale bohužel se stále nacházel na oddělení, z něhož se nemohl dostat k informacím, kterého ho zajímaly.

Až za několik měsíců dostal šanci. Byl poslán k Schultzovi jako nejlepší kreslíř. Byl překvapen, jak to vypadá ve středu Ocelového města, byla to taková oáza. Schultze chtěl, aby s ním Marcel nakreslil dělo. Schultze byl s Marcelem spokojený, a proto si ho nechal u sebe. Často se spolu scházeli a diskutovali. Schultze byl z Marcela nadšený, ale Marcel prohlédl krutou povahu Schultze. Poznal, že je to ješitný sobec. Marcel se v Schultzovi docela dobře vyznal, a proto přišel i na způsob, jak se dozvědět, jaké má Schultze plány s France-Ville. Marcel ho vyprovokoval, když mu řekl, že nevěří, že by se Německu podařilo dobýt celý svět. Dokonce tvrdil, že Francouzi jsou lepší. Schultze to velmi rozčílilo, a tak mu ukázal, co ve své továrně dokázal nechat vyrobit. Zavedl ho do tajné pracovny, kde bylo obrovské dělo, které dokázalo dostřelit deset mil, a dělové granáty, které byli plné kysličníku uhličitého. Jednalo se o krutou chemickou zbraň. Marcel se také dozvěděl, že to Schultze plánoval použít 13. září v 11:45 proti France-Ville. To Marcela vyděsilo. Schultze mu také oznámil, že teď musí zemřít, když zná jeho tajemství. Svěřil ho do péče jeho dvěma bodyguardům. Marcel se tu noc bál usnout, aby ho nezabili. Došel k názoru, že musí najít způsob, jak bude varovat France-Ville.

Marcel viděl, že se jeho poprava nechystá v nejbližších dnech. Vymyslel plán, předstíral, že si do tabáku přidává jakousi lilkovitou rostlinu. Jeho strážci to viděli a jednou to udělali také. Potom, když to vykouřili, tak usnuli. Marcel odešel. Ukradl pilník a zapálil muzeum modelů Ocelového města. Když začalo hořet, chtěl Schultze zachránit jeden vzácný model, nabízel eventuálními zachránci velké peníze. Marcel se nabídl a vešel do ohně, předtím ale dostal dýchací přístroje. Marcel ale neměl v úmyslu model zachránit. Potřeboval právě ten dýchací přístroj. S ním se mu podařilo potopit se do řeky, přepilovat tam mříž a dostat se tak z Ocelového města. Schultze ho považoval za mrtvého. Marcel se mezitím vydal do France-Ville.

France-Ville od svého vzniku fungovalo úžasně. Lidé tam společně rozhodovali a pomáhali si. Všechny domy vypadaly stejně a byla stanovená jasná pravidla. Důležité pro ně bylo vzdělání. Velkou péči věnovali čistotě a zničení všech zárodků nákaz. Úmrtnost tam byla velmi nízká. Jednalo se o fungující experiment. Obyvatelé tohoto města nebyli naivní, věděli, že jim od Schultze hrozí nebezpečí. Obzvlášť, když se taková zpráva objevila v novinách. Sarrasin svolal velké shromáždění, na němž se objevil Marcel a varoval je před nebezpečím, které jim hrozilo. Bylo právě 13. září. Poradil jim, aby děti a ženy poslaly pryč a muži zůstali, aby hasili požáry, které by způsobily vyslané granáty. V době, kdy mělo dojít k útoku, Marcelovi došlo, že útok nebude úspěšný, protože rychlost výstřelů nedovolila granátům dopadnout na zem. Obyvatelé France-Ville slyšeli výbuch, jak se zničila velká věž Ocelového města, kde se nacházelo dělo. Obyvatelé France-Ville byli Marcelovi vděční.

Schultze se z dopisu, který mu Marcel zanechal, dozvěděl, jak na něj vyzrál a rozčílilo ho to. Hodlal se pomstít. Místo pomsty se ale začaly objevovat v novinách zprávy, že akcie Ocelového města klesají, protože město neplatí pohledávky. Zastavila se i výroba. Proto se Oktáv s Marcelem vydali do Ocelového města, aby zjistili, co se děje.

Nikdo tam nebyl, kromě Schultzových bodyguardů, kteří při přestřelce zemřeli. Marcel i Oktáv zjistili, že Schultze zemřel, otrávil se, když se uvolnil oxid uhličitý. V dobu své smrti psal Schultze rozkaz, v němž vydal rozkaz, aby bylo město France–Ville zničeno. Tento dopis ale Schultze nedopsal. Oba pochopili, proč Ocelové město skončilo. Schultze o všem ve městě rozhodoval, snažil se vše ovlivňovat, a proto město bez něj nemohlo existovat. Oba muži se vrátili do France-Ville, kde Sarrasin nabídl Marcelovi, aby si vzal Janu, která ho velmi milovala, a proto si odmítala vzít kohokoliv jiného. Marcel byl rád, velmi ji miloval.

Město France-Ville žilo v míru se všemi sousedy a respektovalo pravidla, která si stanovilo. Ocelové město bylo zcela zlikvidováno. Marcel měl s Janou krásné dítě a pracoval spolu s Oktávem, který se oženil.

Rozbor díla Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Verna

Román Dvacet tisíc mil pod mořem naspal Verne v letech 1869 – 1870. Jedná se o klasické dílo dobrodružné a vědecko-fantastické literatury. Příběh začíná v Americe, ale většina děje se odehrává pod moři a oceány všude po světě. V knize Verne často využívá vysvětlivek pojmů, které se v příběhu objeví. Autor opět projevuje pozoruhodné znalosti z geografie, biologie a dalších věd.

V knize Dvacet tisíc mil pod mořem je hlavním hrdinou profesor Pařížského přírodovědeckého muzea Pierre Arronax, který byl v Americe, kde se také dozvěděl o podivném tvorovi, kterého mnoho námořníků a lodí vidělo v moři. Tvor byl velmi obrovský a rychlý. Někteří lidé se domnívali, že se jedná o ponorku, i když taková přece nemohla existovat, druzí si mysleli, že je to opravdu živočich. Arronax, jako odborník na téma mořských hlubin, poskytl rozhovor o tomto „stvoření“.

Dostal také nabídku, aby se plavil na lodi Abraham Lincoln pod vedením kapitána Farraguta za tajemstvím tohoto stvoření. Arronax této nabídce neodolal a vydal se na loď se sluhou Conseilem, který byl velmi pilný, přesný. Jeho sluha bys specialistou v oboru přírodovědecké systematiky, dokázal každé stvoření přesně zařadit do třídy, řádu i čeledi. Na lodi s nimi byl i kanadský známý lovec harpunou Ned Land. Ten ale nevěřil, že takové zvíře existuje. Kapitán se snažil motivovat své námořníky v hledání tohoto stvoření penězi, přesto to ale bylo dlouho bez úspěchu. Jako první to ale spatřil Land, loď se dala do pronásledování, ale stvoření bylo rychlejší. Land se ho pokusil i ulovit, ale nešlo to.

Stvoření do jejich lodi narazilo a Arronax přepadl přes palubu, myslel, že se utopí, ale skočil za ním jeho věrný sluha a držel ho nad vodou. Doufali, že se pro ně vrátí, ale zjevně si nikdo nevšiml, že chybí. Snažil se dlouho plavat, ale když už nemohli, začali volat a najednou uslyšeli odpověď na své volání. Spatřili Neda, který byl na jakémsi plovoucím ostrůvku. Byl to ten obrovský narval, zjistili ale, že to není narval, ale ponorka. Věděli, že bude problém, až se ponorka pokusí potopit, to se také stalo, Ned začal mlátit do plátů, potápění ustalo a z lodi vyskákalo osm ozbrojených mužů.

Zavřeli je do tmavé místnosti, nevěděli, co s nimi bude. Najednou se objevilo velké elektrické světlo. Vstoupili dva muži. Arronax se jim snažil vysvětlit jejich příběh francouzsky i latinsky, Ned to zkusil anglicky a Conseil německy. Muži na žádnou z těchto řečí nereagovali. Jeden z nich byl evidentně velitel. Oba muži odešli a přišel sluha, který jim prostřel jídlo, spoustu věcí neznali. Ned byl zklamaný, že k pití není víno, ale jen voda. Na stole také chyběl chléb. Po jídle usnuli, spali skoro celý den. Arronax se probudil a měl pocit, že dochází kyslík. V tu chvíli se loď zjevně vynořila, protože ucítil čerstvý mořský vzduch. Další den nedostali najíst a Ned začal být velmi protivný. Když po velmi dlouhé době vstoupil do jejich místnosti lodní sluha, rozčilený Ned se na něj vrhl, zastavil ho až hlas velitele lodi. Promluvil na ně francouzsky. Přiznal jim, že jim rozuměl ve všech čtyřech jazycích. Díky jejich vyprávění věděl, kdo jsou. Řekl jim, že celou tu dobu vymýšlel, co s nimi udělá, protože byli z lodě, která na něj útočila, bral je jako zajatce, proto měl právo rozhodnout o jejich životě. Rozhodl se, ale že je nezabije. Dokonce jim umožní volný pohyb po jeho lodi, ale muži se již nikdy nevrátí na pevninu.

Představil se jako kapitán Nemo a jeho loď byla Nautilus. Conseil šel s Nedem na snídani a Arronax šel s Nemem, ten ho vzal do své jídelny, kde mu vysvětlil, že všechna jídla pochází z moře, protože oni nikdy nejedí maso suchozemských zvířat. Pak ho provedl po lodi, vzal ho do knihovny, kde byli tisíce knih, mnohé z nich byly vzácné. Arronax tam také našel svou knihu. Pak vstoupili do vedlejšího salónu, kde byly vzácné obrazy a přírodní sbírky. Arronax spatřil mnoho lastur, perel a podmořských rostlin. Pak mu ukázal, kde mají své kabiny. Jejich kabiny spolu sousedily.

Nemo mu pak vysvětlil, že vše na lodi pohání elektřina. Arronax tím byl unesen. Vysvětlil mu i jak je to s kyslíkem na Nautilu. Prohlédli si i druhou část lodi, kde ho zaujal člun, který Nemo užíval k výpravám, z nichž se vracel, kdy chtěl. Prostě jen poslal zprávu telegrafickým zařízením.

Arronax se také prošel po ponorce, když se vynořila. Ned i Conseil také navštívili kapitánův salon, a Conseil byl nadšen. Všichni muži se mohli po lodi pohybovat volně, někdy potkávali ostatní námořníky, ale nikdo s nimi nemluvil. Všichni mluvili zvláštním jazykem.

V listopadu Arronaxe pozval Nemo na lov, který se konal v podmořských lesích. Lovu se zúčastnil i Conseil. Muži se oblékli do skafandrů, vzali elektrické pušky a šli. Procházka po dně moře byla pro ně úžasná. Když se vrátili zpět do Nautilu, cítili se unavení. Únava ale druhý den zmizela. Když se někdy zvedly pláty lodě, tak měli obyvatelé lodě krásný výhled na podmořský svět, jednou takhle spatřili ale vrak lodi, viděli i mrtvé, kteří se potápěli ke dnu.

Nemo prozradil Arronaxovi, že hodlá znovu proplout celý svět. Pluli také přes nebezpečný Torresův průliv, kde už ztroskotalo mnoho lodí. Nautilus náhle najel na skalisko. Noví obyvatelé lodě věřili, že se z toho již Nautilus nedostane. Kapitán Nemo si z toho ale nedělal těžkou hlavu. Věděl, že se odtamtud dostanou 4. ledna, protože stoupne hladina v důsledku přílivu a odlivu. Mezitím jim Nemo dovolil vystoupit na opuštěné ostrovy. Arronax, Ned a Conseil tuto nabídku rádi přijali. Na ostrově si obstarali velkou zásobu masa, našli i strom chlebovník a další věci, které jim měli zpříjemnit další zbytek pobytu na lodi. Setkali se tam také s kanibaly, před kterými se jim povedlo utéct. Kanibalové chtěli zaútočit i na Nautilus, ale nedostali se do něj. Kapitána Nema to nijak neděsilo, věděl, že je Nautilus chráněn elektrickým polem. Nautilus se opravdu 4. ledna pohnul z místa a plul dál.

I 18. ledna Nautilus jako obvykle vystoupal nad hladinu, ale námořník, který dělal venku obhlídku dalekohledem, zavolal kapitána. Ten donutil Arronaxe, Conseila a Neda vrátit se do tmavé místnosti, v níž byli po svém příchodu na loď. Nechal jim tam dopravit jídlo, až když se najedli, tak si Arronax uvědomil, že tam byl nějaký přípravek, po němž usnuli. Nevěděli tedy, co se dělo v době, kdy spali.

Druhý den za Arronaxem přišel kapitán Nemo a odvedl ho jako lékaře za zraněným námořníkem, ten měl velmi vážnou ránu na hlavě. Do dvou hodin zemřel. Nemo je pak všechny tři pozval na procházku do podmořského světa. Tam zjistili, že jsou v korálovém království, které sloužilo jako pohřebiště pro Nemovy námořníky. Přihlíželi tedy pohřbu mrtvého námořníka.

Druhá část cesty byla v Indickém oceánu. Od té doby, co je kapitán Nemo uspal, v něm viděl Arronax nejen vědce, ale i krutého muže, který se mstí.

Z Nautilu měl možnost Arronax pozorovat překrásnou podívanou na argonauty. Zúčastnili se také pohledu na loviště perel. Dokonce ve skafandru vyšli ven a byli svědky toho, jak na jednoho lovce zaútočil žralok. Nemo ho zachránil, přitom se také ocitl v ohrožení života, ale pomohl mu Ned. Nakonec Nemo dostal lovce na jeho loď a daroval mu pytlík plný krásných perel.

Na cestu se pak vydali do Rudého moře. Všichni tři se domnívali, že do a z Rudého moře vede jen jedna cesta a to přes Perský záliv. Zjistí ale, že kapitán Nemo našel jinou cestu, a to přes podzemní moře mezi Rudým a Středozemním mořem. Toto moře se nacházelo pod Arabským tunelem. Spatřili tam také moroně, kterého Ned ulovil. Ned začal plánovat útěk, když byli tak blízko Evropě.

Nemo vzal Arronaxe do zátoky Vigo, kde ztroskotala loď s obrovským bohatstvím. Odtud bral Nemo své zlaté poklady. Při cestě po Atlantském oceánu se dostali i k bájné Atlantidě. Nautilus se dál plavil k jižnímu pólu, museli překonat Ledové pole. Ned nevěřil, že ho dokážou překonat.

Navštívili jižní pól, ale při cestě zpátky uvízli v ledové bariéře, už se vzdávali naděje, že se z ní dostanou. Ale podařilo se to. Z jižního pólu se vydali ke břehům Ameriky, plavili se také po řece Amazonce. Když se blížili ke Kanaďanovi dobře známým břehům, tak opět Ned plánoval útěk. Nedaleko amerických břehů, také spatřili obrovské chobotnice. Museli s nimi bojovat a jeden námořník u toho zemřel. Ten námořník byl Francouz, prozradila ho jeho poslední slova. Když byli u amerických břehů, tak prosil Arronax Nema, aby je Nemo pustil, ten to odmítl.

Arronax ztratil o Nemovi dobré mínění, když byl svědkem toho, jak bez smilování potopil loď. Věděl, že musí za každou cenu odtud utéct. To se jim také podařilo u norských břehů, využili k tomu také Nemův člun. Nautilus se zrovna nacházel v Malströmu, a proto se poté Nemo domníval, že tito tři odvážlivci svůj útěk nepřežili. Oni naštěstí přežili, a tak skončila jejich sedmi měsíční cesta hlubinami oceánů a moří.

Zdroj: Jules Verne

Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Jitka Konášová


PravopisČeský

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP