PSANÍ ČÁREK VE VĚTĚ je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Dysgrafie se řadí mezi vývojové poruchy učení. Dysgrafie se projevuje obtížemi v psaném projevu. Písmo dysgrafika je neuspořádané, obtížně čitelné až zcela nečitelné. Dysgrafii není možné zcela odstranit, její důsledky může zmírnit například psaní tiskacím písmem. Pro dysgrafii byl dříve používán termín lehká mozková dysfunkce.
Cvičení
Proces osvojování psaní vytváří dvě vzájemně se ovlivňující oblasti - grafomotoriku a mentální funkce. Předpokladem správné techniky psaní je dodržení hygienických a pracovních návyků. Psaní vyžaduje správné sezení a držení těla, kdy je hlava nesena v prodloužení trupu, vzdálenost očí od podložky je 30–35 cm. Dolní končetiny se opírají o podložku a holenní i stehenní kosti svírají přibližně pravý úhel. Ruce se zlehka opírají o psací stůl.
Výcvik psaní v 1. ročníku se dělí na tři období, v první, přípravné fázi nazývané předslabikářová se připravují žáci na psaní. Podpůrná cvičení, která se provádí před psaním i v jeho průběhu jsou například pohyby prstů – dotýkání prstů obou rukou, postupně dotýkání palce s dalšími prsty, oddalování a přibližování prstů (nůžky), mávání prstů, kroužení, „hra na klavír“. Využívá se sestava z dlaní – dotyk špičkami prstů k sobě (špička lodě), dotyk palců a ukazováčků (brýle), hnízdo z dlaní. A poslední je cvičení pohybové paměti – opakování cviků předvedených učitelem, spojování cviků do krátkých sestav, sledování uvolňovacích cviků a jejich nápodoba zpaměti.
Správné držení psacího náčiní je předpokladem plynulého psaní, které je třeba cvičit od předškolního věku, kdy dítě bere do ruky tužku nebo klasickou pastelku. Ruka se zlehka dotýká malíčkem papíru, psací náčiní drží dítě ve třech prstech. Ukazováček vede pohyb dolů, prostředníček nahoru a palec podporuje pohyb vpřed. Pro nácvik správného úchopu lze použít již v předškolním věku tužky, pastelky a násadky takzvaného trojhranného programu.
Uvolňovací cviky (průpravné cviky) předcházejí nácviku psaní. Provádí se nejprve na svislé ploše, protože pohyb směrem dolů je nejsnazší, potom na šikmé a nakonec na vodorovné podložce. Žáci mohou používat křídy, voskové pastely, uhel, tužky s měkkou tuhou. Psací náčiní musí snadno zanechávat stopu, aby si dítě nezvykalo na silný tlak. Cviky se provádí zpočátku na balicí papír či jinou velkou plochu papíru, která se postupně zmenšuje, dítě používá stále menší formát, až je schopno provést nacvičený tvar do linek.
Ve druhé fázi, takzvané slabikářové, jde o vlastní nácvik psaní. Výuka začíná psaním tvarových prvků písmen v liniatuře. Prvky písmen píšou žáci měkkou tužkou a později plnicím perem – musí co nejpřesněji napodobit tvar, velikost, sklon čar, oblouků, oválů a zátrhů. Také dodržují plynulé psaní a esteticky rytmizují grafický záznam v liniatuře. Psaní písmen psací abecedy vychází z poznání tiskacích písmen. Od začátku nácviku se využívají čtyři základní formy práce – opisování textu napsaného psacím písmem, přepis tištěného textu, diktát a autodiktát. V této fázi žáci píší především do&nbs
V naší poradně s názvem DOBRÝ DEN, PANE NOVÁKU ... se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Dobrý den, měla bych na Vás velkou prosbu. Můžete mi, prosím, napsat, zda se píše Dobrý den, pane Nováku, ..... Jde mi o čárku za slovem den, zda tam má být či nebýt. Já si myslím, že jde o vložení PANE NOVÁKU a proto by tam měla být. Kamarádka je jiného názoru.
Moc děkuji za odpověď
Hrdinová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Základních poučka pro psaníčárekve větě říká, že oslovení VŽDY oddělujeme od ostatního textu čárkami.
Příklad podle vaší otázky:
Nováku, dobrý den!
Pokud je oslovení uprostřed textu, je potřeba ho oddělit čárkou z obou stran, před oslovením i za ním.
Příklady podle vaší otázky:
Dobrý den, Nováku, jak se dnes máte?
No a pokud je oslovení rozvito přívlastkem, je přívlastek součástí oslovení, takže je čárkami odděleno celé oslovení i s přívlastkem.
Příklady podle vaší otázky:
Pane Nováku, dobrý den!
Dobrý den, pane Nováku, jak se dnes máte?
Odlišné to může být v případě, když je pozdrav jednoslovný a je bezprostředně spojen s oslovením. Potom tvoří spolu velmi těsný významový i rytmický celek. Proto není bezpodmínečně nutné pozdrav a oslovení oddělovat čárkou.
Příklady podle vaší otázky:
Ahoj pane Nováku, už jsme si mysleli, že nepříjdete.
Čau pane Nováku, je fajn, že jste dorazil.
Nazdar pane Nováku, už se nám stýskalo.
Hej pane Nováku, pojďte sem!
Několikanásobný větný člen je takový
větný člen, v němž se spojují dva (nebo více) výrazy se stejnou syntaktickou
platností. Například: jablka a hrušky; milá, ale neoblíbená učitelka.
Několikanásobné větné členy oddělujeme
čárkou v případě, že:
nejsou spojeny spojkami a, i, nebo
(anebo), ani, či ve významu slučovacím. Čárku tedy píšeme před těmito spojkami,
pokud jsou jiném poměru než
slučovacím. Například: Nic neslyšel, a navíc měl i zavázané oči.
jsou k sobě přiřazeny bez spojek
(Nakoupil mléko, pečivo, sýry, jogurty.).
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny spojovacími výrazy, které vyjadřují různé
poměry (stupňovací, odporovací, důsledkový, přípustkový, příčinný) mezi
nimi. Například: Je to výnosná, ale nudná práce.
jsou spojeny dvojitými
spojovacími výrazy. Například: Ani tuky, ani cukry by lidé neměli
jíst ve velkém množství. Pokud dvojité spojovací výrazy spojují členy,
které se vzájemně vylučují. Například: Výrobky se prodávají na internetu,
nebo v maloobchodech.
spojky nebo a či vyjadřují
vztah neslučitelnosti. Což znamená, že buď platí první výraz z
několikanásobného větného členu, nebo výraz druhý. Nemohou platit oba.
Například: Buď tvoje rozhodnutí bude kladné, nebo záporné.
spojka nebo vyjadřuje opravu
výrazu. Například: Na setkání dorazila dívka, nebo spíše žena.
Několikanásobné větné členy neoddělujeme
čárkou v případě, že:
jsou několikanásobné větné členy v poměru
slučovacím spojené spojkami a, i, nebo (anebo), ani, či. Například: Na
zahradě máme jabloně a hrušky.
spojky nebo a či vyjadřují vztah
mezi oběma možnostmi. Například: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
jsou jednotlivé výrazy
několikanásobného větného členu spojeny ve významu vytýkacím
příslovci nebo částicemi: a také, a rovněž, a přitom. Například: Ve
škole zavedli výchovu ke zdraví a také sexuální výchovu.
se jedná o ustálená slovní
spojení. Například: Držel se mě zuby nehty. Domlouvali se rukama
noha.
v případě, že se jedná o dvojité
spojovací výrazy ve vztahu slučovacím nebo vyjadřujícím dvě možnosti.
Například: Materiály najdete buď na internetu nebo v archivech.
2.
Přívlastek postupně rozvíjející
Přívlastek postupně rozvíjející je
zvláštní typ přívlastku. Na podstatném jménu je závislý adjektivní přívlastek a
na tomto spojení podstatného jména a adjektivního přístupu je závislý další
adjektivní přívlastek.
Přívlastek postupně rozvíjející se čárkou
neodděluje. Například: Miloval tu krátkou oddechovou chvíli.
V naší poradně s názvem ZÁJMENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Oldřich Pražan.
Které ze zájmen “jeho” a “svého” je zpodstatnělé.
Jak se definují zájmena zpodstatnělá.
Děkuji moc.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Zpodstatnělá zájmena se v určitých kontextech mohou stát z přivlastňovacích zájmen, což znamená, že plní funkci podstatného jména.
Například zájmeno našim ve větě Fandil našim fotbalistům není zpodstatnělé, ale ve větě Jdeme na víkend k našim na chalupu zpodstatnělé je.
Zájmeno SVÉHO je zpodstatnělé ve spojení Nedosáhli svého. Zde má slovo svého funkci podstatného jména (nedosáhnout svého = nedosáhnout splnění cíle, plánu).
Také ve spojení Hleď si svého je slovo svého zpodstatnělé zájmeno (hledět si svého = nestarat se o věci druhých).
Zájmeno JEHO je zpodstatnělé ve spojení Přijali jsme jeho. Zde má slovo jeho funkci podstatného jména (přijmout jeho = přijmout tohoto konkrétního člověka).
Ve větě je vždy nutné nejprve určit přísudek (Co dělá podmět?) a pak podmět(Kdo? Co?) Podmět nemusí být ve větě vyjádřen přímo, pokud je znám z kontextu, jedná se tedy o podmět nevyjádřený. Například: Přijeli jsme do Prahy. (Kdo? Co? = MY).
Ve větě se pak určuje, co rozvíjí podmět, například přívlastky či doplněk. Přívlastky poznáme tak, že se na ně zeptáme: Jaký? Který? Čí? Přívlastek shodný stojí před podstatným jménem, často se jedná o přídavné jméno, zájmeno, číslovku. Přívlastek neshodný stojí za podstatným jménem a často je tvořen jiným podstatným jménem (lavička z betonu). Podstatné jméno je vždy rozvíjené přívlastkem!
Předmět se ve větě pozná tak, že se na něj dá zeptat pádovými otázkami kromě 1. pádu (ten náleží k podmětu). Pokud se dá na větný člen zeptat pádovými otázkami a zároveň i otázkou některého příslovečného určení, tak přednost má vždy příslovečné určení. Příklad: šel k lesu (ke komu čemu x kam = přednost má KAM).
Doplněk se ve větě pozná tak, že se vztahuje ke dvěma větným členům, například k podmětu a přísudku: Lékař se cítil unavený. (unavený lékař x cítil se unavený)
U příslovečných určení je potřeba si zapamatovat otázky, které se k těmto větným členům uvádějí. Podrobně je to popsáno v našem článku Příslovečné určení.
Ve svém příspěvku URČENÍ PODMĚTU VE VĚTĚ S ČÍSLOVKOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Misařová.
Jak určit podmět ve větě Pět žáků přišlo pozdě. Deset dívek závod vzdalo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana Válková.
Dobrý den, paní Misařová,
ve větách, které uvádíte, jde o specifickou formu podmětu, a to o tzv. numerativ neboli genitiv numerativní (existuje například i genitiv záporový: nebylo tam ani človíčka; nebo genitiv partitivní: v řece ubylo vody).
Podoba spojení číslovky a počítaného předmětu je dána slovnědruhovým charakterem číslovky: číslovky jeden, dva, tři, čtyři jsou svou povahou přídavná jména, takže se počítaný předmětý s nimi musí mluvnicky shodovat v pádě a částečně také v rodě a čísle (na drátě seděla jedna vlaštovka; za domem mňoukaly dvě kočky apod.) U ostatních základních číslovek, které mají povahu podstatného jména (tedy číslovky pro hodnoty 5–99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik), se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. pádě množného čísla (tedy genitiv numerativní: na drátě sedělo pět vlaštovek; za domem mňoukalo několik koček).
Jinými slovy: U podmětu typu pět vozů, šest dívek, deset psů atd. řídí koncovku v přísudku číselný výraz a vyžaduje zakončení přísudku na -o: Pět vozů bylo odtaženo na záchytné parkoviště. Šest dívek nepřineslo omluvenku. Jsou-li podmětem výrazy jako desítky, stovky, tisíce, miliony, miliardy, píšeme v příčestí -y, u výrazu tisíce lze zvolit i koncovku -o: Stovky fanoušků se rozburácely na tribunách. Tisíce lidí se sešly (i sešlo) na náměstí.
A jednoduché shrnutí na závěr: Genitiv numerativní je výsledkem historického vývoje a nemá žádnou významovou funkci, je to čistě formální pravidlo. Číslovka je v tomto případě chápána jako přívlastek kvantitativní. Jako podmět tedy označte v těchto případech podstatné jméno ve druhém pádě (tj. v genitivu), abych byla naprosto konkrétní, ve Vašich větách to bude žáků, dívek.
P.S. Je ale možné, že na základní škole nebude chybou jako podmět označit celé spojení, tedy pět žáků, deset dívek.
pád, číslo a rod podle podstatného jména, ke kterému se pojí
druh (měkká, tvrdá, přivlastňovací)
vzor (jarní, mladý, otcův/matčin)
přídavná jména tvrdá mohou mít v 1. pádu takzvaný jmenný tvar, jeho koncovka se řídí podle pravidla o shodě přísudku s podmětem (šťasten, šťastna, šťastno, šťastni, šťastny, šťastna)
3. Zájmena = pronomina
zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na ně ukazují či odkazují
shodují se s podstatnými či přídavnými jmény
příklady: já, my, ona, ten, to, váš, jeho, kdo, co, tentýž, nějaké, žádný
Ve svém příspěvku URČENÍ SLOVNÍHO DRUHU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarynna.
Jaký slovní druh je slovo .....všechny?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Matyáš.
Záleží na kontextu. Například ve větě "Všechny bytosti jsou si rovny" všechny je tady zájmeno.
A ve větě "Kolik jeho knih tam bylo? Všechny.", tak tady je to číslovka.
Reedukace se začíná vždy na úrovni, kterou dítě s jistotou zvládá, teprve pak se obtížnost zvyšuje. Důležité je rozvíjení hrubé a jemné motoriky, správné provádění uvolňovacích cviků, předcházení nesprávným návykům v držení psacího náčiní i nesprávným tvarům písmen.
Hrubá motorika se rozvíjí pohyby trupu, končetin a hlavy. Při psaní zapojujeme mnoho svalů, nadměrné zatížení svalových skupin způsobuje únavu, která se přenáší na celý organismus. Důležité je správné držení těla při psaní, poloha dolních končetin, jež jsou při psaní opřené o podložku, také vzdálenost hlavy od papíru a držení psacího náčiní.
Před psaním se provádí cvičení paží – uvolnění pletence ramenního. Není-li uvolnění dostatečné, je pohyb křečovitý, svalstvo je ve stálém napětí. Procvičení paže stejně jako svalů krku a trupu může být zařazeno i v průběhu psaní.
Pohyby paží: mávání, kroužení (let ptáka, sekání kosou, plavání kraulem), střídavé upažení a vzpažení, kroužení předloktím (navíjení klubka). Pohyby dlaní: vpřed, vzad, vpravo, vlevo, kroužení dlaněmi (mávání, kývání), tlačení proti sobě a uvolňování, zavírání dlaní v pěst a otevírání, střídání úderů dlaní a pěstí o podložku.
K rozvíjení jemné motoriky slouží řada cvičení prováděných v rámci jiných předmětů, například modelování, vytrhávání a skládání z papíru, navlékání korálků, skládání stavebnic, vybarvování omalovánek. Tato cvičení je vhodné provádět při každé příležitosti.
Plynulost a rytmus pohybů při psaní lze podporovat říkadly, písničkami, hudebním doprovodem nebo pouze slovním spojením. Uvolňovací i průpravné cviky pro jednotlivá písmena se provádí vždy několikrát. Cílem není přesné obtahování tvarů nebo přesné napodobování, ale plynulost a rytmus pohybů. Cviky se provádějí co nejčastěji, pokud možno před každým psaním.
Učitel předvádí tvar písmene nejdříve na tabuli, slovně svůj pohyb komentuje. Potom žáci obtahují vzor na tabuli. Pro cvičení kinestetické paměti je vhodné psát slova ve vzduchu se zavřenýma očima. Jednotlivá písmena mají více či méně opěrných bodů a jejich zapamatování může být pro dítě dysgrafika náročné – používají se pomocné linky bez ohledu na věk.
Pokud je porucha kombinovaná s dysortografií či dyslexií, zařazují se i cvičení smyslového vnímání – zrakové a sluchové percepce. Jestliže dítě nezvládá písmeno nebo spoje písmen, je nutné vrátit se na začátek a celý postup zopakovat. Některé děti mají obtíže při vybavování písmen, a to i ve vyšších ročnících. Využívá se proto přehled písmen, kdy se dítě může podívat v případě pochybností a neztrácí čas vzpomínáním. Dítě s dysgrafií by se nemělo přetěžovat, dává se přednost
Přímým zdrojem diagnostických informací je analýza školních výkonů a speciální testy i zkoušky hodnotící výkony dítěte v jednotlivých percepčních oblastech.
Vyšetření dítěte se skládá z několika částí, většinou jej provádí speciální pedagog nebo psycholog, který s dítětem provede krátký rozhovor a naváže osobní kontakt. Dítě se při neformálním hovoru uvolní, je zbaveno napětí, popíše své problémy a způsob, jak se s nimi vyrovnává, možnosti jejich překonávání, situaci v rodině a ve škole, dosavadní nápravná opatření a podobně. Během hovoru má odborník možnost posoudit řeč, hodnotit slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti, výslovnost a jiné.
Mezi další vyšetření patří zjištění úrovně intelektu – IQ (inteligenční kvocient) – pro vyloučení poruchy v důsledku nižší úrovně mentálních schopností. Vyšetření provádí individuálně a standardizovanými metodami zásadně psycholog. Nejčastěji používaný je Wechslerův test, který je určen pro děti od 5 do 16 let. Test se skládá z deseti subtestů, neprovádí se najednou u dětí s oslabenou pozorností a soustředěností. Dále se používají Ravenovy progresivní matice upravené odborníky pro běžnou populaci; jejich předností je snadné a rychlé vyhodnocení.
Následuje vyšetření čtení, zahrnující vyšetření rychlosti čtení, porozumění čtenému textu, analýzu chyb a chování dítěte při čtení. Používají se standardizované testy čtení s různou obtížností, testy se provádí jednotlivě a zapisují se na záznamový arch. Výkon ve čtení se srovnává s normovanými texty posledního průzkumu čtenářské dovednosti z osmdesátých let. Vyšetřuje se psaní a pravopis dítěte. Sleduje se samostatný písemný projev i opis textu. Při vyšetření pravopisu se používá zvláštních diktátů, srovnávají se diktáty psané ve škole a v poradně. Zjišťuje se rozvoj grafomotoriky i psacích návyků (způsob sezení při psaní, držení psacího náčiní, způsob a rychlost psaní), provádí se analýza chyb.
Cenné informace o grafomotorice poskytují kresebné zkoušky – test Binderové, obkreslování obrazců Matějčka a Vágnerové, test lidské postavy Goodenoughové a jiné.
Standardizované zkoušky pro dysgrafii prozatím nejsou, v praxi se užívají osvědčené a ověřené postupy. Úroveň psaní hodnotí speciální pedagog z hlediska grafické, pravopisné a obsahové stránky, přičemž se všechny oblasti v hodnocení vzájemně ovlivňují. Diagnostickými nástroji jsou opis, přepis, diktát a volný písemný projev. Hodnotícími ukazateli grafické stránky písemného projevu jsou: sezení při psaní, držení psacího náčiní, pracovní tempo, tvary písmen (plynulost tahů, přítlak), velikost písmen, rychlost vybavování písmen a jejich uspořád
Kompenzace dysgrafie nastupuje v období, kdy reedukace nebyla neúspěšná nebo byla provedena pozdě nebo nebyla realizována vůbec. Výrazné zlepšení písma u jedinců s dysgrafií nelze předpokládat. Reedukační postupy, ačkoli jsou ověřené i u starších jedinců, jsou časově náročné a vyžadují výraznou motivaci dítěte. U většiny dětí (nejen s poruchami psaní) se s přibývajícím věkem zhoršuje písmo. Jedinec málo dbá na kvalitu písma, které se zhoršuje až do nečitelnosti. Písmo je nečitelné tak, že poznámky nepřečte dítě samo, učitel ani rodič. Pomalé tempo psaní způsobuje, že stále nestíhá, dopisuje a časem rezignuje.
Mezi kompenzační mechanismy se řadí užití tiskacího písma nebo psaní skriptem. V naukových předmětech se doporučuje vlepování předtištěných poznámek do sešitu, případně nákresů a schémat, která žák doplňuje nebo zvýrazňuje.
Další alternativou je psaní na počítači například v programu Word, kde je možné zvolit automatické opravy či využít jiné utility. V současné době lze informační materiály skenovat, kopírovat, fotografovat například mobilními telefony s vysokým rozlišením. Místo opisování nebo psaní poznámek při výkladu může student nahrát hlasový záznam na diktafon, hlasový záznamník ve formátu MP3 nebo mobilní telefon. Zvukový materiál lze převést do stolního počítače, notebooku nebo PDA počítače. Se všemi druhy médií lze libovolně manipulovat a zpracovávat je například do multimediálních prezentací v programu Power-Point, které se dají velice dobře využít ke studiu.
V naší poradně s názvem CVIČENÍ NA SLOVNÍ DRUHY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kika.
Prosím, jaký slovní druh je "ještě" a jaký je to větný člen? Ozývalo se nadšené ještě. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovní druh slova JEŠTĚ může být částice a nebo příslovce. Ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovce a vyjadřuje stupňování.
Kdyby ona věta byla v tomto znění: OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ PŘED PŘÍJEZDEM, tak slovo JEŠTĚ bude částice vyjadřující, že se děj uskuteční před uplynutím nějakého časového úseku.
Co se týče větného členu, tak ve větě OZÝVALO SE NADŠENÉ JEŠTĚ je slovo JEŠTĚ příslovečné určení. Ptáme se: Jak se ozývalo nadšené? Ještě. Například v kontextu: Miminko bylo čilé a ozývalo se nadšené ještě.
Podmět může být ve větěvyjádřený, což znamená, že ve větě je přímo nazván původce nebo nositel děje, vlastnosti nebo stavu.
Podmět také může být nevyjádřený, což znamená, že ve větě není přímo uvedený. V takovém případě rozlišuje tři typy nevyjádřeného podmětu:
podmět nevyjádřený známý z předcházející věty, podmět nevyjádřený zřejmý z určitého tvaru slovesa, podmět všeobecný. Podmět všeobecný se týká přesněji nepojmenovaných osob.
Příklady:
Podmět vyjádřený - Pes vrčel na souseda
Podmět nevyjádřený
známý z předcházející věty - Babička sbírala houby. Našla jich mnoho.
zřejmý z tvaru slovesa - Každý den běháme kolem hráze.
všeobecný - V rádiu mluvili o autonehodě.
Podmět se také rozlišuje podle toho, zda je dále rozvíjen a z kolika slov se skládá. Pokud ve větě není podmět rozvíjen, jedná se o podmět holý, pokud ho rozvíjí jiný větný člen, jedná se o podmět rozvitý. Posledním typem je podmět několikanásobný, ten se skládá z více slov (více podmětů)
Příklady:
Podmět holý - Babička pekla koláč.
Podmět rozvitý - Moje babička pekla koláč.
Podmět několikanásobný - Babička a maminka pekly koláč.
V naší poradně s názvem ČÁSTICE - NEOHEBNÝ SLOVNÍ DRUH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Kovářová.
Je ve větě/ Tenhle vlak jezdí jen v neděli. / slovo jen částice?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě Tenhle vlak jezdí jen v neděli, je slovo JEN příslovce s významem omezujícím, vymezujícím, zdůrazňujícím.
Částice s významem vybízecím by to bylo ve větě například: Jen se do toho pusť! Jen ať se učí!
Částice s významovým odstínem varování : Jen se opovaž!
Částice zdůrazňovací: Z běžců se jen lilo.
Psaní i y na konci slov se v českém jazyce řídí jasně stanovenými pravidly. Vždy je nejprve důležité rozhodnout, jestli se jedná o koncovku u podstatného jména, přídavného jména, zájmena či slovesa. U podstatných jmen se psaní i y řídí vzory podstatných jmen (pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení). Podle vzoru se pak určuje, jaké i y se vlastně napíše. I u přídavných jmen je potřeba určit vzor, zároveň ale také koncové i závisí na rodu a pádu podstatného jména, k němuž se přídavné jméno vztahuje. U sloves o koncovce vždy rozhoduje rod (a případně životnost) podmětu.
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tadeas.
jaky slovni druh je slovo jak
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo JAK může být podstatné jméno, příslovce a taky spojka.
JAK podstatné jméno: jak je název zvířete z Tibetu
JAK příslovce: například ve větě Jak mám určit slovní druh?
JAK spojka: například ve větě Učitel viděl, jak žák bravurně určil slovní druhy.
Román Tajuplný ostrov vydal Verne v roce 1875. Tato kniha má rysy vědecko-fantastické literatury. Tato kniha je provázána s dalšími dvěma knihami (Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem). Při tvorbě tohoto příběhu autor projevil své znalosti nejen ze zeměpisu a přírodopisu, ale i z jiných předmětů, například z chemie a fyziky. Příběh Tajuplného ostrova začíná za americké války Severu proti jihu. Děj se odehrává především na opuštěném ostrově, který si trosečníci pojmenují jako Lincolnův ostrov. Mezi hlavní myšlenky tohoto díla patří určitě solidarita mezi lidmi, síla přátelství a snaha nevzdávat se a najít vždy něco dobrého na každé situaci. Hlavními hrdiny jsou dobří muži, kteří i ve válce stojí na „správné“ straně. Každá z postav má nějaký charakter a ten si drží po celou dobu příběhu.
Příběh Tajuplného ostrova začíná ve velmi dramatickém okamžiku, kdy se hlavní hrdinové obávali o svůj život. Jejich balón byl totiž poničen a jim hrozilo, že se zřítí do moře. Vše, co šlo, vyhazovali z balónu, aby si zajistili alespoň pár metrů výšky k dobru. Nakonec se jim podařilo přistát na břehu. Tam ale zjistili, že jeden z nich chybí.
Až po tomto dramatickém úvodu se děj vrací k předcházejícím událostem a představuje hlavní hrdiny. Putování hlavních hrdinů začalo v pevnosti Richmond, kterou za války Severu proti jihu obléhalo vojsko generála Granta. V pevnosti byli uvězněni: inženýr Cyrus Smith s jeho sluhou černochem Nabem a novinářem Gedeonem Spilettem. Tam se také setkali s námořníkem Pencroffem, který tam byl se svým mladým přítelem Harbertem.
Pencroff vymyslel plán útěku z pevnosti. Smith i Spilett s plánem souhlasili, protože se chtěli dostat zpět do války a bojovat opět proti jihu. K útěku využili balón, který se v pevnosti nacházel. Balón je ale zanesl nad Tichý oceán, kde také ztroskotali. Po ztroskotání si hrdinové uvědomili, že chybí jeden z nich, a to inženýr Smith s jeho psem Topem. Snažili se ho najít, ale marně. Nejhůře jeho ztrátu nesl černoch Nab, který bez něj nechtěl žít. Zbytek posádky se vydal na vedlejší větší ostrov, na němž chtěli žít. Našli si tam vhodný úkryt, který nazvali Komín. Také zjistili, že na ostrově je sladká voda i les, takže jim chyběl již jen oheň. Mezitím, co Pencroff s Harbertem chystali úkryt, tak se Spilett s Nabem pokoušeli najít Smitha. Oba se ale vrátili bez úspěchu. Spilett v kapse objevil zapomenutou sirku, a tak se trosečníkům podařilo rozdělat oheň. Nab se nevzdal naděje, že inženýra Smitha objeví, hledal ho i sám. Jednou v
V naší poradně s názvem SÁM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jabko.
Jaký je rozdíl slova sám ve větách? Liší se od sebe slovním druhem?
příklad:
Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM.
vs.
Přijel SÁM král Sultán Solimán.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Slovo SÁM je vždy jen zájmeno. Nikdy se nevyskytuje jako jiný slovní druh. I v uvedených příkladech jde o to samé zájmeno SÁM, akorát jednou je to zájmeno druhu vymezovací a podruhé ukazovací. Ve větě: Nepřišel s kamarády, jak bylo původně domluveno, přišel SÁM. Zde slovo SÁM vyjadřuje (vymezuje), že přišel bez jiných jedinců. Ve větě: Přijel SÁM král Sultán Solimán. Zde slovo SÁM ukazuje na samotného krále, ten o němž je řeč. Přijel TEN-SÁM král Sultán Solimán.
Jednotlivým slovním druhům se budeme podrobněji věnovat v dalších příspěvcích na těchto webových stránkách. Takže pokud vás zajímá například duál (číslo dvojné), skloňování některých zájmen (jenž, jež a podobně), druhy číslovek, rod a vid sloves a další podrobnosti této problematiky, můžete se těšit na naše nové články.
Všechna slova české slovní zásoby lze zařadit do jedné z deseti skupin slovních druhů. Slovní druhy představují komplexní kategorie, které jsou vymezeny třemi aspekty, a to:
zda je slovo ohebné (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka, sloveso), či neohebné (příslovce, předložka, spojka, částice, citoslovce), a pokud je ohebné, zda se skloňuje (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, číslovka), nebo časuje (sloveso);
zda má slovo svůj věcný význam – je plnovýznamové (podstatné jméno, přídavné jméno; zájmeno, číslovka, sloveso, příslovce), nebo nemá – je neplnovýznamové – a získává ho až ve spojení se slovem plnovýznamovým (předložka, spojka, částice); o citoslovcích viz níže;
jaké je využití slova ve větě, jakou funkci ve větě plní (pojmenovává, zastupuje, ukazuje, odkazuje, spojuje, specifikuje, vyjadřuje city nebo postoje, napodobuje zvuky a podobně); slova plnovýznamová jsou ve větě větnými členy, slova neplnovýznamová nemají úlohu větných členů.
Budete-li se při rozlišování slovních druhů řídit těmito 3 základními kritérii, bude pro vás jejich určení jednodušší.
V naší poradně s názvem VĚTNÉ ČLENY - PŘEHLED se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina Chvalová.
Ve větě "Udělalo se hezky." nebo "Prší." kde si místo podmětu řekneme "ono". Jedná se o podmět nevyjádřený, nebo všeobecný? Děkuji moc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Ve větě Udělalo se hezky, je podmět nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono. Ve větě Prší, je podmět rovněž nevyjádřený holý, dosazený ukazovacím zájmenem ono.
Podmět nevyjádřený všeobecný by byl v případě vět:
Udělali to hezky.
Pršeli blahem.
Několik členů je rodu středního a
alespoň jeden je v jednotném čísle
-y
Kůzlata a hříbě se proháněly
pastvinami.
Shoda přísudku s podmětem a nevyjádřený podmět
Psaní
koncovek v přísudku může komplikovat situace, kdy je ve větě podmět
nevyjádřený. V takovém případě je důležité, jestli je podmět známý z předchozí
věty, jestli se dá určit podle oslovení ve větě, jestli se dá odvodit z
kontextu.
V naší poradně s názvem JAKÝ SLOVNÍ DRUH JE SLOVO JAK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Helena Hroníková.
Včera jak jsme si povídali.
Má nebo nemá být před jak čárka?
A poprosím také o vysvětlení proč.
Děkuji předem a přeji dobrý nový rok.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Včera, jak jsme si povídali. Správně je to s čárkou před JAK. Proč? Protože před JAK se píše čárka vždy, když uvozuje větu. Jsme si povídali je věta. Bez čárky je to například ve větě Řval jak blázen. Ale ne již ve větě Řval, jak blázen všude pobíhal. Bez čárky je to jen v případě, když za slovem JAK následuje jen jedno slovo nebo slovní spojení a nikoliv věta.
Rozdíl bude v případě, když JAK uvozuje větu časovou, když, jakmile, zatím co.
Příklady:
Včera jak jsme si povídali, viděla jsem venku pobíhat sousedovic psa.
Hned jak jsem vstoupil, slyšel jsem pana profesora živě mluvit.
Dysgrafie je specifická porucha grafického projevu. Slovo dysgrafie je odvozeno z řeckého slova „grafein“, které znamená psát, a předpony „dys-„, která je překládána jako špatný či porušený. Postihuje především schopnost napodobit tvar písmen a jejich řazení.
Kdo je dysgrafik? Jde o to, že dítě si obtížně zapamatovává tvary písmen a zaměňuje písmena tvarově podobná. Charakteristické je křečovité, těžkopádné a neúhledné písmo. Dětem s touto poruchou činí také problémy týkající se dodržování liniatury (výšky písma). Podstatné je, že tato porucha žádným způsobem neovlivňuje intelekt. Dysgrafie je velmi často spojená s dyslexií.
Projevy
mezery mezi písmeny tam, kde nemají být;
pomalé tempo;
časté chyby v opisu, přepisu a diktátu;
různé druhy písma (velká, malá, psací, tiskací);
časté přestávky;
chybné držení psacího náčiní, bolest prstů při psaní;
čím více se soustředí na grafickou stránku, tím méně pozornosti věnuje pravopisným jevům.
Dysgrafie se nejčastěji projevuje v první třídě na základní škole, kdy je dítě nucené k psaní prvních slov. Jak poznáte, že je dítě dysgrafik? Jednoduše, pokud začnete pozorovat, že má zvýšený problém s písmem, navštivte lékaře, který nejprve vyloučí možnost motorické poruchy ruky a poté jednoduchými testy určí, zda dítě trpí dysgrafií. Pokud se dítě ve psaní nezlepší do dvou let od začátku povinné školní docházky, měla by určitě následovat diagnostika a test.
V naší poradně s názvem PSANÍ VELKÝCH PÍSMEN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Adam Podolský.
Dobrý den, mám jeden problém. U psaní velkých písmen mi nejde když se mluví o konkrétní osobě jako o Sestře jestli je s malé nebo velké
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Označení příslušníků rodiny jako je například syn, dcera, mamka, taťka, sestra, bratr, teta, strýc, bratranec, sestřenka, synovec, neteř, tchán, tchýně, snacha, zeť, se píší s malým písmenem na začátku slova.
Během psaní se držte předem vytvořené osnovy. Ta vám pomůže udržet směr a koncepci textu a dosáhnout jeho cíle. Pracovní osnovu můžete během psaní konkretizovat či měnit.
Při rešerši (vyhledávání) literatury se zaměřte na nejnovější publikace. Jen tak vám neuniknou aktuální informace o stavu bádání v oblasti tématu. Využít můžete katalogy univerzitních a vědeckých knihoven či stránky České národní bibliografie.
I v seminární práci byste měli adekvátně citovat odbornou literaturu, a to nejlépe formou poznámek pod čarou (v MS Word klikněte na Odkazy a Vložit poznámku pod čarou). V poznámce musí být uvedeny minimálně název titulu, jméno autora, rok vydání a stránka, kde se citovaná pasáž nachází.
Práci si pravidelně zálohujte – nastavte si automatické ukládání, dokument si čas od času uložte na e-mail nebo USB disk.
Před odevzdáním si ponechejte denní rezervu a přečtěte si text s časovým odstupem nebo o jeho přečtení a kontrolu požádejte někoho dalšího. Téměř vždy tak narazíte na drobné chyby a přijdete na způsoby, jak svou práci ještě zdokonalit!
Čárku nepíšeme před spojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme před spojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad:Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
